Na vlnách sektu a nikotinu

V naší společnosti žije mnoho bláznů, cvoků a podobných individuí, která svým chováním dělají jen to, že otravují všechny kolem. Co naplat. Svět je velký, barevný a otevřený k mnohému… Igor byl idiot jako vyšitý. Jednou, když se vracel z hasičského plesu přes pole do své rodné vesnice, tak ho pokousal na noze zatoulaný jezevčík myslivce Průchy a od té chvíle nabyl dojmu, že se mění ve vlkodlaka. Bohužel. Toto není úvod scénáře nějakého béčkového filmu, ale holá realita. Igor si ze dne na den opravdu vsugeroval, že se mění ve vlka. Když viděl na nebi planout měsíc, tak začínal křičet do noci, veškeré stříbro, které vlastnil zahodil do žumpy a noc co noc pobíhal po okolí nahý, v představě, že je obalený srstí a hledal své oběti. K jeho smůle každý věděl, jaký je to magor a proto většina jeho krvežíznivých útoků na nevinné oběti končila jen pořádným výpraskem. Asi ten nejhorší nastal, když pokousal do lýtka starostu, který šel zrovna po propité noci z hospody. Jeho vztek byl takový, že I...

Tak a je to tady. Vánoce. Svátky klidu, míru, a čas naprosté spokojenosti, kdy člověk zapomene na veškeré starosti. Ano, kdyby to takhle platilo, tak by to bylo opravdu krásné, leč realita je jiná. Svátky jsou časem shonu, depresí a naprosto regulérního strachu, že člověk nic nestihne. Alice se v moři deprese koupala už od rána. Její muž Viktor a jejich dva synové ráno zmizeli, aby doladili nákupy dárku, ale hlavně, aby nechali maminku spokojeně pracovat. Pánové, to evidentně mysleli v dobré víře, ale pro Alici to bylo peklo. Od rána stihla uklidit, vyluxovat, nazdobit stromeček a nyní obalovala nezbytného kapra na štědrovečerní večeři. Alice, byla žena moderní a racionální. Proto si své deprese léčila vychlazeným Tokajem. První láhev padla jen na obalení ryby. Debilní ryba, a debilní Viktor. Tohle má dělat chlap, ale to by si musela najít nějakého normálního a ne počítačového experta, který si dokázal ublížit i při otevření konzervy. Obalila kapra a jeho zbytky hodila do hrnce na po...

Věnováno lesní víle Aurélii, jenž nyní trpí v lazaretu pro rozbité trpaslíky... Každý pohádkový svět je jiný. Jeden je veliký a barevný, druhý zase tmavý a depresivní. Ten, ve kterém žila Aurélie byl tak půl napůl. Měl své hodné i zlé bytosti, leč jak sama doufala…Ty dobré převládali. Aurélie byla víla. Taková kombinace krásného elfa a lesního skřítka. Od každého měla jen to nejlepší. Její stavení stálo kus hřbitova rozbitých trollů, které už bylo na čase vyřadit ze systému. Její dům byl vlastně jedna velká houba, do které bylo vydlabáno přístřeší. Vše si vyrobila sama, ale pomalu, ale jistě věděla, že brzy přijde zima a její velká houba seschne a bude si muset najít nové přístřeší. To ovšem nebylo to, co ji dnes trápilo. Tím hlavním důvodem bylo to, že musela akutně vyrazit na trhy dokoupit zásoby. Aurélie sice byla víla, ale hlavně to byla ta nejvyhlášenější pekařka v celém království. O její zákusky měl zájem dokonce samotný král Ovar Becherovič I., jenže než se mu kdykoliv poved...

Člověk není dokonalý tvor. Ano, každý jsme sice originál, ale nikdo z nás není tak dokonalý, aby chyboval. Chybovat je lidské a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Někdo své chyby přejde a dělá jako by se nic nestalo a druhý se z nich poučí a dělá maximum proto, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. Individuální přístup jedince je rozporuplný. Každý máme tendenci prezentovat se pouze jako dokonalý, nebroušený diamant, který je bez kazu, ale popravdě tomu tak není. A vlastně je to tak dobře. Pokud si v životě neprojdeme určitým množstvím chyb a zklamání, tak se nikdy nezocelíme, a vždy budeme jen těmi loutkami systému. Malí, cínoví vojáčci rozsypaní na koberci bláznů, kteří s námi manipulují a my jim to žereme. Zamysli se nyní nad tím, jestli žiješ správně. Neptám se tě na to, jestli dodržuješ zákony, platíš daně, chováš se mravně. Ptám se tě na to, jestli jsi se svým životem spokojený. Pokud člověk žije v šedi a funguje jako jeden velký mechanický stroj, tak to nikdy nedopad...

Od jistých dob jsem vysazený na trumpetisty. Není v tom žádná osobní zkušenost ani odpor k hudbě, ale kdysi se mi stala taková nemilá příhoda. Vracel jsem se ze služební cesty. Pokud si dobře pamatuji, tak byl leden nebo snad únor, ale to bych se musel podívat do diáře. Pravdou ale zůstává, že jsem byl šest hodin za volantem a mířil jsem z Mnichova rychle domů, kde na mě čekala přítelkyně. Bylo půl třetí ráno. To si pamatuji přesně. Všude byly závěje sněhu, mrzlo, a já měl sakra co dělat, abych za volantem neusnul. Projížděl jsem okreskami s vidinou toho, že již brzy budu ležet ve vyhřáté posteli, vedle hebkého svolného těla. Pospíchal jsem, a proto jsem si s dodržováním předepsané rychlosti nelámal hlavu. Projížděl jsem rychlostí blesku obce a vesničky, jejichž jména jsem doposud ani neznal. A upřímně mi to bylo jedno. Jsem městský člověk. Vesnice nesnáším. Projel jsem zrovna jednu takovou anonymní vesnici a hned za zatáčkou se to stalo. Obří náraz mě probudil z letargie a rychle jse...

Sanatorium pro hluchoněmé v Kravařích nemělo zrovna dobrou pověst. Zdravotní personál sem byl posílán za trest. Trestem už bylo jen to, že sanatorium se nacházelo více než třicet kilometrů od jakékoliv vesnice či města. Stálo uprostřed šumavských lesů a jedinou únikovou cestu aktuálně zasypalo množství sněhu. Byl prosinec, nadmíru ledový. Po hodně letech bylo vidět takové množství sněhu. Sanatorium bylo odkázané samo na sebe, protože na odklizení silnice opravdu, ale opravdu nikdo nespěchal. I Zita tady byla za trest. Dovolila si totiž nazvat svou vedoucí praktického výcviku na zdravotní škole krávou, co nic neumí a proto se paní vedoucí postarala o to, že jediný, kdo mladou sestru zaměstnal, bylo právě ono sanatorium. Bylo těžké vzdát se příjemné představy práce ve velké nemocnici. Její sen o tom, co všechno kdy viděla v televizních seriálech o lékařském prostředí se rozplynul v prach a nyní musela pracovat v tomto pekle. Ano, pekle. Jelikož vázlo zásobování, tak se muselo přejít na ...

Jedna velká, barevná iluze. Svět kolem vás si žije vlastním pojetím bláznivého výkladu toho, co se nedá nazývat realitou. Realita je totiž jen jedna velká mlha, která vám zaslepuje mozek a nutí vás dělat bláznivé a nepochopitelné věci. Nespavost. Už mě sžírá několik dní. Nevím, proč přišla právě za mnou, ale vůbec se mi to nelíbí. Můj mozek je otrokem nabitého, hyperaktivního těla, které se nenechá unavit žádnou činností. Vlastně bych měl být rád. Nespavost je velmi tvůrčí. Mnoho známých umělců ji mělo a během ní vytvořilo svá nejlepší díla. Leč problém je ten, že já nejsem umělec, ale sanitář v nemocnici. Díky přístupu k medikamentům jsem na sobě vyzkoušel prakticky všechny známé i neznámé prostředky na vyvolání spánku. Bohužel. Veškeré mé pokusy byly doposud marné. Nechci nic jiného než si lehnout a prospat den. Nejde to. Prostě to nejde. Zase noční. Neznám nikoho ze zaměstnanců nemocnice, který by ji měl rád. Normální lidé paří, souloží, spí….A my? Makáme jako barevní. Sedím na s...

Rok se sešel s rokem. Jsem propuštěn. Prý už jsem vyléčen a ona už není se mnou. Už navždy odešla. Už navždy odešla, má kráska v rudém. Opouštím léčebnu a cítím se zvláště. Nevidím ji, neslyším ji…Nevím, co bez ní budu dělat. Chybí mi. Jak moc mi chybí, když seděla vedle mé postele a hladila mě ve vlasech. Říkala mi, jak to bude všechno dobré. Cítím žal a prázdnotu. Už to nikdy nebude stejné. Chybí mi. Jak moc mi chybí, má kráska v rudém. Přicházím do prázdného bytu. Cítím prázdnotu. Proč už tu nejsi se mnou? Kam jen jsi mohla zmizet? Ne. Dneska už si léky brát nebudu. Musím ji vidět. Cítit ji vedle sebe a vědět, že je tady se mnou. Otevřel jsem bar a vytáhl první láhev, co jsem potkal. Skotská. Výborně. Na zaprášeném stole stále leží krabička cigaret. Sedám si piji. Musel bych vypít celý rybník chlastu, abych zapomenul na všechno krásné. Nejde to. Stále mi chybí….Má kráska v rudém. Vyndal jsem z krabičky cigaretu a připaluji si ji svým stříbrným zapalovačem. Kdysi mi ho dal otec. U...

Chceš-li si vychutnat květinu, musíš ji utrhnout. Tak je to i se ženou. Žena je dokonalá krása sama o sobě a to, že ji vlastně chceš si uvědomíš až v okamžiku, kdy ji pomyslně utrhneš, tudíž zraníš. Chybovat je lidské. Zná to každý. Jsou věci, které jsou spáchány a už nejdou vzít zpátky. Zamyslet se nad vlastním selháním je důležité. Člověk by měl uměl začít tam, kde to zkazil. Na začátku…A vyvarovat se stejného konce. Zklamaný  bloudí světem. Zraněný  a opuštěný. Stalo se toho dost. V hlavě zmatek a starost. Na jednu stranu je pravda, že ze dna vede jen jedna cesta. Nahoru až někam na vrchol, protože klesnout znovu na dno, když už se válí v bahně a řve jako zraněné zvíře už nejde. Stalo se toho moc. Chtěl by zapomenout, ale nejde to. Nejde prostě jen tak zapomenout a dělat, jako by se nic nestalo. Takhle to prostě nechodí. Její tvář má stále před sebou. Cítí jí všude. V posteli v které spali, před zrcadlem, kde se loučili….Stále je s ním. Její stín se kolem něj stále motá a...

Tak to jsem přesně já. Zapomenutý, ignorovaný a přehlížený. Kde jsou ty časy, kdy jsem lidem v celém svém okolí naháněl hrůzu a děs. Doby, kdy si o mě povídalo široké okolí, jako o největším zlu pod sluncem…Líbivá to minulost. Dneska abych se vůbec dostal k lidské krvi. Vždyť už ani nikdo nechodí v noci do lesů a hájů. Člověk se ve svých letech musí krmit krví lesní zvěře a tolik touží po krvi lidské, že by pro ní udělal cokoliv. No….Dnes snad budu mít štěstí a konečně zakusím krev nějaké líbivé panny. Upír seděl na vysoké borovici a smutně koukal na osvětlenou vesnici v dáli. Kde jsou ty časy, kdy nebyla elektřina a v noci svítili jen hvězdy. Pak jsem tu byl pánem já. Ale dnes? Kdybych přišel do vesnice o půlnoci, tak jsem hned všem lidem na očích. Občas přemýšlím, jestli by nebylo lepší zavřít se do své kobky a navždy v ní zůstat. Ale ta touha po krvi….Já potřebuji krev. Najednou upír zbystřil své špičaté uši. Slyšel dívčí hlas, jak si prozpěvuje nějaký podivný chorál, který doposud...

Hlavně aby se dneska nic nedělo. Petr doufal, že dnešní večer proběhne naprosto v klidu. Z fyziky dostal za jedna a z matiky dvojku, takže věděl, že co se týče prospěchu, tak doma za uši nedostane. Více ho děsil fakt, že jeho rodiče dnes jedou do Prahy na koncert a on bude muset zůstat doma přes noc sám. Neměl to rád. Sice se styděl, že v jedenácti letech trpí strachem ze tmy, ale kdo by strach neměl? Jsou tu duchové, upíři, zombie….Nástrahy noci jsou živé a jsou všude. Přišel domů, hodil tašku do pokoje a šel opatrně do obýváku. Tam už seděla jeho matka a otec. „Tak jak bylo ve škole?“ „Jednička a dvojka mami.“ Matka udělala známé gesto rukou a on musel dojít pro žákovskou knížku. Matka byla spokojená. Nelhal. „Děláš nám radost. Za to, ti něco přivezeme.“ „Nechcete mi raději udělat radost tím, že budete doma?“ Otec se na něj zle podíval. „Děláš si legraci? Vyměnit večer se Stingem za večer s tebou u televize? Zapomeň. A sám tady nebudeš. Přijede teta Jiřina.“ Teta Jiřina. V d...

Můj nakladatel mi dal nůž na krk. Pokud neodevzdám do měsíce nový rukopis, tak se mnou skončí smlouvu a já půjdu na dlažbu. Opravdu jsem po tom netoužil. Nic jiného než psaní neumím a kromě tří románů jsem toho v životě moc nedokázal. Ke všemu tady byla ta záležitost s mou snoubenkou, která mi též dala ultimátum. Buď začnu psát tak, že nás to uživí a nebo vezmu nabídku jejího otce a půjdu k němu dělat účetního do jeho tesařské firmy. Děsilo mě to. Manuální práce? Děkuji nechci. Problém byl ten, že jsem byl naprosto prázdný. Nemohl jsem najít pořádné téma o kterém bych psal. V době, kdy se prodává jen násilí, fantasy a sex je těžké obstát jako autor hororů. Potřeboval jsem nápad, který by byl tak neokoukaný, že by prorazil a uspěl na plné čáře. Už se tu psalo o upírech, zombie, všech podivných nestvůrách, ale…Jaká bytost nebo téma je doposud tak neznámá, že by všechny uchvátila? Seděl jsem nad počítačem a hledal ve vyhledávači nejrůznější české přízraky, strašidla nebo záhady. Všechn...

Někdo má rád vdolky, někdo zase holky. Martin měl sice holky rád, ale jelikož to byl mladík silně nesmělý, tak pro něj ženy představovali jen modlu a inspiraci k uspokojení. Víte člověk, který se bojí dívku na ulici oslovit, nemá jinou možnost k sexuálnímu ukojení než formou samohany. A té si Martin dopřával požehnaně. Třikrát až pětkrát denně? V pořádku. Normální norma. A víkendy? Jeho osobní rekord bylo deset čísel za den, leč druhý den měl půst. Nemusím ani říkat proč. A přitom by stačilo jediné. Naučit se komunikovat s ženami. Bylo mu už dvacet šest, ale byl stále panic. Kde se stala chyba? Toť otázka. Přísná katolická výchova? Možná. Představa a strach z potencionální homosexuality? I to zde hraje roli. Možná hledejme základ v tom, že od dětství trpěl utkvělou představou, že se vymyká z normálních měřítek ostatních spolužáků. Místo radovánek se spolužáky raději trávil čas s knihami. Leč takhle to nemůžeme brát. Na světě žije spousta literárních bláznů, kteří mají takové libido, ž...

Miluji ženy. Je to láska na život a na smrt. Nemohu bez nich žít a potřebuji je ke svému životu. Bohužel vás zklamu. Nejde mi o city ani o sex. Jde mi o maso. Žena je pro mě jen kus flákoty, který bych si dal k večeři. Když normální muž vidí nahou ženu, tak si představuje, jak se s ní miluje. Já si představuji, jak ji porcuji a následně večeřím. Moje choutky jsou pro mě naprosto v pořádku. Navenek působím jako normální člověk. Platím složenky, chodím do práce, jsem milý, přátelský, ale jím zásadně jen lidské maso. Ta jeho sladká, lahodná chuť mi působí stejné prožitky, jako někomu drogy a sex. Jím zásadně jen ženy. Důvod je prostý. Maso je křehčí, a nemá tolik tělesného ochlupení, takže ho nemusím složitě napařovat a loupat. Nejraději jím lýtka. Jsem vysazený na nohy. Lidská lýtka mají stejnou konzistenci jako vepřová panenka. Rád je dělám jen tak na cibulce. Stehna nakládám do soli a zavařuji je. Zadek je jako biftek. Vnitřnosti kromě ledvin a jater vyhazuji. Je s tím moc práce. Z hr...

Kdysi  jsem se demokraticky rozhodl skončit s chlastem. Šlo to snadno. Nepotřeboval jsem ho a on nepotřeboval mě. Pak se toho stalo až příliš. Uslyšel jsem volání vzdáleného hlasu, který mi našeptával jediné jméno. To jméno se mi vrylo do paměti a zůstane tam napořád…..Vymazat ho nemá smysl, protože se mi neustále v celé kráse promítá v obrazech času a netoužím po ničem jiném než po tom, aby se stalo zase mou přítomností. Čekat a doufat. Jiná možnost není. Otevřel jsem zátku. Staré, dobré křupnutí, a starý brach si ke mně zase přišel na návštěvu. Johnnie Walker. Nakročený panáček, kamarád ze Skotska, básníkova iluze barevného světla, které mě objímá a nabízí útěchu. Koukáme na sebe vzájemně. Oba mlčíme. „Chcípnout nebo žít.“ Naše mottto z minulosti. Přičichl jsem a ucítil po letech tu slastnou vůni. Někdo má na spaní tablety, někdo chodí na dlouhé procházky. Jako největší buran jsem uchopil láhev a zhluboka se napil. Lačně jsem polykal.  „Klube 27 neboj se. Těch pár dní ještě...

Člověk není tvor samotářský a vždycky měl a bude mít potřebu se vázat. Nechceme jednou skončit zapomenuti a opuštěni v domově důchodců. Dnešní povídka se od ostatních liší. Tuhle povídku totiž stvořil sám život, a autor, neboli já jsem ji opravdu prožil na vlastní kůži. Tato povídka se stala v době, kdy já, jakožto mladý a rozverný básník milující život, silně holdoval všemu, co mi bylo předkládáno. Ano. Ti, kteří mě znají si jistě pamatují doby, kdy jsem byl schopný denně popíjet v non stopu do zavíračky, kouřil jednu cigaretu od druhé a ženy…..Ženy jsem střídal jako ponožky. Tehdy jsem preferoval motto: Ženy jsou jako ponožky. Je jich hodně a musí se měnit. Nevážil jsem si ničeho. Do 25. let jsem se viděl pod drnem a byl jsem všemu lhostejný. Ovšem ne ženám. Víte, ženy. Ano, vždy jsem měl pro ně slabost a vždycky mít budu, jenže určitě už ne takovou jako tenkrát, kdy jsem si dělal pomyslné zářezy a lovil jednu za druhou. No….Ale jak říkám. Byl jsem mladý, nevybouřený a chtivý zkusit...

Zdálo by se, že je malý Jirka naprosto normální dítě. Ano, ve vší soudnosti se to říci dá, leč jeho svět nedokončil v rodných Katovicích. Jirka byl ve svých deseti letech naprosto posedlý světem Harryho Pottera. Samozřejmě, kdo z nás si tím obdobím neprošel, ale u Jirky to bylo jiné. On si vsugeroval, že na světě opravdu existuje svět čar a kouzel. Nebylo dne, kdy nespěchal k poštovní schránce, aby ji nezkontroloval, zda-li mu nepřišel zvací dopis do školy čar a kouzel v Bradavicích. K jeho smůle tam většinou nacházel jen letáky, popřípadě obsílky patřící jeho otci, chronickému zloději a nemakačenkovi. V těch chvílích se smutný Kamil zavíral u sebe v pokoji, který byl celý oblepený plakáty z jeho oblíbené série. Všechny knihy o Harrym Potterovi, měl vystavené ve vitríně a denně si je četl. Ve svém věku mohl z paměti citovat libovolné pasáže a o postavách věděl úplně vše. Dokonce si vyrobil kouzelnickou hůlku a doufal, že se ji jednou naučí ovládat. Věřil totiž, že s ní bude moci kouzli...

Neděle jsou snad ty nejvíce depresivní dny. Už jen z principu. Končí víkend a začíná nový pracovní týden. Hnus. Ta dnešní je obzvlášť hnusná. Venku je sychravo a prší. Co se dá dělat. Člověk ji nějak přežije a brzy přijde pondělí. Pak začne práce a na deprese nezbyde čas. Sedím před televizí a sleduji nějaké stoleté, české filmy, které hrají snad tisíckrát do roka. Vážně to lidi ještě baví sledovat? Však to všichni znají z paměti. Zvedl jsem se a šel si do kuchyně pro pití. Cestou jsem potkal malého fialového skřítka, který na mě mával. Patrně se mi chtěl pochlubit, jaký mi zase udělal ve skříni bordel. Bastard jeden. To mi připomíná, že zítra musím koupit nějaký přípravek na vyhubení trpaslíků. Na kuchyňské lince sedí jablko a kouří listy kapusty. Ta sedí ve dřezu a brečí, protože byla násilně oškubána. Zakřičím na ně a oba zmizí někde v jídelně. Trs banánů mi podává láhev vody. Jo ti jsou vychovaní. Vědí totiž, že už od rána mám na ně chuť a proto dělají všechno proto, abych si je n...

Nejraději bych na to, co se tehdy stalo, hodně rychle zapomněl. Bohužel. Vzpomínky jsou na tu událost až příliš živé a stále se na mě vynořují ze všech stran. Kdybych tak jen mohl jednou zapomenout. Stalo se to před rokem? Možná ještě déle. Víte sám už vlastně nevím. Vím jen, že jsem měl tehdy dosti pošmurné období. V žádné sféře mého lidského bytí se mi nedařilo. Byl jsem jako prokletý. Na co jsem sáhnul, to se nepovedlo. Byla to doba, kdy jsem seriózně uvažoval o sebevraždě. Tak moc jsem si přál, abych se vymanil z toho bahna, které mě pomalu stahovalo dolů, že jsem zkoušel najít různé způsoby k tomu, abych celý tok budoucnosti změnil. Zkoušel jsem kupříkladu náboženství. Během tří měsíců jsem se postupně metamorfoval na katolíka, z něho na žida a z toho, jsem pro změnu skončil u budhisty. Víra ve vyšší moc nezabírala už vůbec. Akorát jsem zhubnul a zlepšilo se mi astma, protože jsem jedl jako asketa a přestal jsem kouřit. Pořád jsem hledal nějaké možnosti, jak bych mohl konečně na...

Starý pan Okoun byl zvláštní člověk. Mezi lidi moc nechodil a nejraději trávil svůj zasloužilý důchod doma u televize nebo na své zahrádce. Dnes na Dušicky byl ale silně nervózní. Už týden se po jejich městečku nepovídalo o ničem jiném, než o skandálních případech bestiálních vražd seniorů.                    Nikdo nevěděl, kdo za vraždami stojí. Jisté bylo jen to, že doposud měl vrah na svědomí čtyři důchodce, které zavraždil přímo u nich doma a následně je okradl. Pan Okoun to prožíval těžce, neboť k poslední vraždě došlo naposledy včera a to jen o dvě ulice od něj. Do městečka sice přijela speciální skupina policistů až s Plzně, ale těm on vůbec nevěřil. Však to viděl každý den v seriálech, jací jsou to břídilové. Rozhodl se tedy, že se o sebe postará sám, a že celou situaci vezme do svých rukou. Pan Okoun leč nerad sedl ráno do autobusu a dojel až do nedalekého Tachova, kde si v železářství nakoupil vše potřebné pro to, aby si ze ...