Na vlnách sektu a nikotinu

V naší společnosti žije mnoho bláznů, cvoků a podobných individuí, která svým chováním dělají jen to, že otravují všechny kolem. Co naplat. Svět je velký, barevný a otevřený k mnohému… Igor byl idiot jako vyšitý. Jednou, když se vracel z hasičského plesu přes pole do své rodné vesnice, tak ho pokousal na noze zatoulaný jezevčík myslivce Průchy a od té chvíle nabyl dojmu, že se mění ve vlkodlaka. Bohužel. Toto není úvod scénáře nějakého béčkového filmu, ale holá realita. Igor si ze dne na den opravdu vsugeroval, že se mění ve vlka. Když viděl na nebi planout měsíc, tak začínal křičet do noci, veškeré stříbro, které vlastnil zahodil do žumpy a noc co noc pobíhal po okolí nahý, v představě, že je obalený srstí a hledal své oběti. K jeho smůle každý věděl, jaký je to magor a proto většina jeho krvežíznivých útoků na nevinné oběti končila jen pořádným výpraskem. Asi ten nejhorší nastal, když pokousal do lýtka starostu, který šel zrovna po propité noci z hospody. Jeho vztek byl takový, že I...

Tak a je to tady. Vánoce. Svátky klidu, míru, a čas naprosté spokojenosti, kdy člověk zapomene na veškeré starosti. Ano, kdyby to takhle platilo, tak by to bylo opravdu krásné, leč realita je jiná. Svátky jsou časem shonu, depresí a naprosto regulérního strachu, že člověk nic nestihne. Alice se v moři deprese koupala už od rána. Její muž Viktor a jejich dva synové ráno zmizeli, aby doladili nákupy dárku, ale hlavně, aby nechali maminku spokojeně pracovat. Pánové, to evidentně mysleli v dobré víře, ale pro Alici to bylo peklo. Od rána stihla uklidit, vyluxovat, nazdobit stromeček a nyní obalovala nezbytného kapra na štědrovečerní večeři. Alice, byla žena moderní a racionální. Proto si své deprese léčila vychlazeným Tokajem. První láhev padla jen na obalení ryby. Debilní ryba, a debilní Viktor. Tohle má dělat chlap, ale to by si musela najít nějakého normálního a ne počítačového experta, který si dokázal ublížit i při otevření konzervy. Obalila kapra a jeho zbytky hodila do hrnce na po...

Věnováno lesní víle Aurélii, jenž nyní trpí v lazaretu pro rozbité trpaslíky... Každý pohádkový svět je jiný. Jeden je veliký a barevný, druhý zase tmavý a depresivní. Ten, ve kterém žila Aurélie byl tak půl napůl. Měl své hodné i zlé bytosti, leč jak sama doufala…Ty dobré převládali. Aurélie byla víla. Taková kombinace krásného elfa a lesního skřítka. Od každého měla jen to nejlepší. Její stavení stálo kus hřbitova rozbitých trollů, které už bylo na čase vyřadit ze systému. Její dům byl vlastně jedna velká houba, do které bylo vydlabáno přístřeší. Vše si vyrobila sama, ale pomalu, ale jistě věděla, že brzy přijde zima a její velká houba seschne a bude si muset najít nové přístřeší. To ovšem nebylo to, co ji dnes trápilo. Tím hlavním důvodem bylo to, že musela akutně vyrazit na trhy dokoupit zásoby. Aurélie sice byla víla, ale hlavně to byla ta nejvyhlášenější pekařka v celém království. O její zákusky měl zájem dokonce samotný král Ovar Becherovič I., jenže než se mu kdykoliv poved...

Člověk není dokonalý tvor. Ano, každý jsme sice originál, ale nikdo z nás není tak dokonalý, aby chyboval. Chybovat je lidské a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Někdo své chyby přejde a dělá jako by se nic nestalo a druhý se z nich poučí a dělá maximum proto, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. Individuální přístup jedince je rozporuplný. Každý máme tendenci prezentovat se pouze jako dokonalý, nebroušený diamant, který je bez kazu, ale popravdě tomu tak není. A vlastně je to tak dobře. Pokud si v životě neprojdeme určitým množstvím chyb a zklamání, tak se nikdy nezocelíme, a vždy budeme jen těmi loutkami systému. Malí, cínoví vojáčci rozsypaní na koberci bláznů, kteří s námi manipulují a my jim to žereme. Zamysli se nyní nad tím, jestli žiješ správně. Neptám se tě na to, jestli dodržuješ zákony, platíš daně, chováš se mravně. Ptám se tě na to, jestli jsi se svým životem spokojený. Pokud člověk žije v šedi a funguje jako jeden velký mechanický stroj, tak to nikdy nedopad...

Od jistých dob jsem vysazený na trumpetisty. Není v tom žádná osobní zkušenost ani odpor k hudbě, ale kdysi se mi stala taková nemilá příhoda. Vracel jsem se ze služební cesty. Pokud si dobře pamatuji, tak byl leden nebo snad únor, ale to bych se musel podívat do diáře. Pravdou ale zůstává, že jsem byl šest hodin za volantem a mířil jsem z Mnichova rychle domů, kde na mě čekala přítelkyně. Bylo půl třetí ráno. To si pamatuji přesně. Všude byly závěje sněhu, mrzlo, a já měl sakra co dělat, abych za volantem neusnul. Projížděl jsem okreskami s vidinou toho, že již brzy budu ležet ve vyhřáté posteli, vedle hebkého svolného těla. Pospíchal jsem, a proto jsem si s dodržováním předepsané rychlosti nelámal hlavu. Projížděl jsem rychlostí blesku obce a vesničky, jejichž jména jsem doposud ani neznal. A upřímně mi to bylo jedno. Jsem městský člověk. Vesnice nesnáším. Projel jsem zrovna jednu takovou anonymní vesnici a hned za zatáčkou se to stalo. Obří náraz mě probudil z letargie a rychle jse...

Sanatorium pro hluchoněmé v Kravařích nemělo zrovna dobrou pověst. Zdravotní personál sem byl posílán za trest. Trestem už bylo jen to, že sanatorium se nacházelo více než třicet kilometrů od jakékoliv vesnice či města. Stálo uprostřed šumavských lesů a jedinou únikovou cestu aktuálně zasypalo množství sněhu. Byl prosinec, nadmíru ledový. Po hodně letech bylo vidět takové množství sněhu. Sanatorium bylo odkázané samo na sebe, protože na odklizení silnice opravdu, ale opravdu nikdo nespěchal. I Zita tady byla za trest. Dovolila si totiž nazvat svou vedoucí praktického výcviku na zdravotní škole krávou, co nic neumí a proto se paní vedoucí postarala o to, že jediný, kdo mladou sestru zaměstnal, bylo právě ono sanatorium. Bylo těžké vzdát se příjemné představy práce ve velké nemocnici. Její sen o tom, co všechno kdy viděla v televizních seriálech o lékařském prostředí se rozplynul v prach a nyní musela pracovat v tomto pekle. Ano, pekle. Jelikož vázlo zásobování, tak se muselo přejít na ...