Na vlnách sektu a nikotinu

Probudil jsem se na lesní cestě a vůbec netušil, jak jsem se sem dostal. Promnul jsem si oči a zvedl se na nohy. Brnělo mi celé tělo a příšerně mě bolela hlava. Oklepal jsem ze sebe jehličí a rozhlédl se kolem sebe. Vůbec jsem to tady nepoznával a to do tohoto parku chodím běhat už roky. Musela se mi zamotat hlava a omdlel jsem, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Ještě se mi to nikdy nestalo. Došel jsem na cestu a šel směrem, který jsem považoval za správný. Jak říkám. Vůbec jsem to tady nepoznával. Člověk si jde po práci zaběhat a pak se mu stane tohle. Asi si budu muset dojít někam na nějaké vyšetření, protože tohle není normální. Jsem sice workoholik, ale rozhodně nekolabuji uprostřed sportování. Šel jsem po cestě, užíval si jarního dne a snažil se zorientovat. Bylo to opravdu vážně komické, ale prostě jsem se nedokázal stále zorientovat. Chtěl jsem se podívat na hodinky, ale na ruce jsem je neměl. Musel jsem je někde cestou ztratit. Slunce bylo překvapivě ostré a bodalo mně do ...

To rozhodnutí spáchat sebevraždu přišlo v okamžiku, kdy jsem stál zmoklý před domem mé přítelkyně. Vlastně….Ex přítelkyně. Byl jsem vyměněn za vtipnější, bohatší a kvalitnější typ. Cestou domů nočním městem jsem se utvrzoval v tom, že je mé rozhodnutí správné. Představa, jak budu bez ní pro mě byla horší než smrt. Ano. Raději smrt. Doma jsem si nalil sklenku červeného vína a přemýšlel, jak to jen provedu. Odjakživa jsem byl odpůrce krve. Kolaboval jsem už jen ve chvíli, kdy jsem se řízl do prstu, takže varianta, že bych se podřezal pro mě nepřicházela v úvahu. Oběšení? Z praktického hlediska neproveditelné. Vždyť tkaničku jsem se naučil vázat až v pubertě, takže uvázání smyčky by bylo pro mě neproveditelné. Líbila se mi představa toho, že bych se zastřelil. Je to rychlé a člověk nic necítí, ale….Kde sehnat střelnou zbraň? Měl jsem sotva na nájem a zkoušet to svojí vzduchovkou, co mám ve sklepě se mi nechtělo. Padla i varianta skoku z okna. Tam, jak jsem znal z literatury je možná prav...

Vzpomínám na doby, kdy jsem byl doopravdy šťastný. Na doby, kdy jsem hleděl na hvězdy a usmíval se přitom, protože jsem děkoval bohu za to, že tě mám. Láska je vlastně ošemetná záležitost, ale co bychom si bez ní počali. Jak krásné je milovat…. V celé zemi je vichřice. Lépe řečeno orkán. Vítr odnáší střechy, vypadává elektřina a lidé jsou bezradní. Mě to jedno. Sedím ve vyhřátém pokoji, v krbu příjemně plane oheň a je mi dobře. Koukám se z okna, jak vítr ohýbá stromy. Kdysi jsem je sázel kvůli tobě. To už je ale dávno. Čert to vem. Jdu k baru a nalévám si skleničku. Od těch dob, co nejsme spolu s tím mám trochu problémy, ale jednou to přeji jen zvládnu dát dohromady a vykašlu se na pití. Skotská příjemně hřeje. Mám to rád. Je to takový příjemný pocit, jako když vám někdo řekne, že vás miluje. Láska. Už zase tady melu o lásce….Jdu k televizi a zkouším ji zapnout. Nic. Tma stále trvá. Už m to nebaví. Chtěl jsem sledovat fotbal z Anglie a místo toho mám doma tmu. Došel jsem na chodbu p...

Občas se stane něco, co vás prostě vyvede z míry takovou měrou, že se z toho musíte ještě hodně dlouho vzpamatovávat. Nerad na to vzpomínám. Nerad vzpomínám na ten den, kdy tohle všechno vlastně začalo. Jednoho večera, kdy jsem si v klidu seděl doma a sledoval film, mi přišel email. Co by na tom bylo zvláštního? Emaily lidem chodí běžně a v dnešní době je to naprosto normální druh komunikace, ale tenhle email byl něčím jiným. Adresát byl podepsán jako S. Nic jiného. Nebyla viditelná ani adresa, ze které mi byl email poslán, ale to je vlastně jedno, protože jde o to, co mi ten tajemný S psal. Zpráva byla jednoduchá. „Vím, že to čteš.“ Nic jiného. Jen tato věta. Přišlo mi to tehdy divné a myslel jsem si, že se jedná o spam nebo o nějaký nejapný žert a proto jsem email vymazal a ignoroval. Myslel jsem si, že tím to všechno skončí a celá událost zmizí v propadlišti dějin internetové komunikace, ale mýlil jsem se. Každý den ve stejnou hodinu, tj. ve dvě hodiny ráno mi chodil ten samý emai...

Bylo to vlastně perfektně načasované. Chybělo málo a všechno se povedlo do puntíku, ale pak se stala ta věc, díky které celý plán selhal a já si nyní připadám jako rozplizlá paštika v rozmačkaném chlebu někde hluboko na dně aktovky. Měl to být den, na který jsem se dlouho těšil, ale něco se pokazilo. Dneska jsem se měl dozvědět výsledky maturitního testu, ale ty….Ty už se nikdy nedozvím. Cestou do školy mě srazilo auto a já se zastavil až o autobus plný japonských turistů směřujících podívat se orloj. Bylo to špatné. Moc špatné. Hrudník jsem měl někde na místě páteře a hlavu jsem měl zvláštně vychýlenou doleva. Když jsem spatřil doktora, jak ke mně pospíchá, tak jsem se ho z nějakého důvodu styděl zeptat, jestli jsem to přežil. No jo no. Já byl vždycky pomalejší. Pravdou ale je, že jsem to celé očividně přežil., protože kdyby ne, tak jak by bylo možné, že vám to všechno povídám? No uvažte. Mohla by mrtvola….Ano, budu raději mlčet. Probudil jsem se v márnici. Údy jsem měl narovnané, n...