Zahrada hrůzy
Stalo se to v době, kdy jsem žil v té tajemné době plné fantazie a her. Dětství. Nerad bych na něj zase vzpomínal. Bylo to období plné bolesti a ztrát. V jednom z těch nevinných dnů, které jsem měl trávit svobodou a hrami se to stalo. Nerad vzpomínám na dětství a na tu tajemnou zahradu. Nikdy jsem se sem nechtěl přestěhovat. Nikdy. Mé zhnusení tímto domem ve mně ještě teď po letech vyvolává strach. Ano. Strach. Čistokrevný strach ze kterého mě mrazí. Co jsem ale měl dělat jiného? Dědictví je dědictví.
Stojím u okna a koukám do zahrady. Vůbec se nezměnila. Je plná křovin a záhonků…Růží a tulipánů. Přesně tak, jak to tady bylo, když jsem tady musel trávit své letní prázdniny. Je to jako dnes, když mě má teta kárala za to, když jsem do ni chtěl vstoupit. Z nějakých nejasných důvodů jsem do ní nesměl. Mohl jsem jen na verandu, ale nikdy ne do zahrady. Prý se tam skrývá mnoho věcí, která by měla být zapomenuta.
Můj strach tím narůstal. Citlivá dětská duše je náchylná na strašidelné historky. Bál jsem se toho, že kdybych do zahrady vstoupil, tak by mě mohl sežrat vlk nebo bych třeba mohl potkat nějaký dávný přízrak z minulosti. Dnes už se tomu snažím smát, ale v těch dobách jsem díky tomu prožil nejednu probdělou noc. Ležel jsem v posteli s peřinou až k obličeji a sledoval stíny na stropě. Tehdy jsem nevěděl, že to jsou jen stíny větví. Myslel jsem si, že to jsou chapadla příšery, která si pro mě chce přijít. Potil jsem se a modlil. Modlil jsem se za to, aby bylo ráno, příšera si zaleze do nory a já budu moci konečně na pár hodin usnout.
Seděl jsem ve starobylém obývacím pokoji v majestátném křeslo. Teta v něm vždycky seděla a pletla. Já ni koukal a zvědavě si ji prohlížel. Její staré ruce plné vrásek si pohrávali s pletacími jehlami a vlnou a tvořili mi nějakou drobnost. Vždycky jsem odsud odjížděl s novým svetrem nebo šálou. Dnes tu sedím já a prohlížím si majestátní obraz mého pradědečka, který visí nad krbem. Má uniformu, velký knír a kouká někam do dály. Jako dítě jsem si představoval, jak jednou budu vypadat já. Budu mít také takový knír?
Na stolku vedle mé pravé ruky byla položená kniha a na ní tetičky brýle. Odstrčil jsem je a podíval jsem se na titul. Hledání života. Určitě to byla nějaký romantický román. Na ty si totiž teta potrpěla.
Večer jsem ležel ve své posteli. Dnes už jsem se ale nepřikrýval až k obličeji. Peřinu jsem měl přehozenou do pasu a ruce složené pod hlavou. Koukal jsem do stropu. Větve zase vytvářeli na stropě stíny. Vítr si s nimi musel hrát, protože jsem měl nad hlavou celé stádo chapadel. Trochu mě bodalo svědomí. Jsou to opravdu větve???
Snídal jsem toust s máslem. Venku pršelo a bylo sychravo. Skoro abych si tady připadal jako na nějakém anglickém panství. Zívl jsem a napil se čaje. Ano. Zase jsem nespal do svítání. Hluboko v duši jsem se stále bál.
Zapálil jsem si cigaretu a sirku odhodil do ohniště. Tak tady jsem si mohl hrát. Jinam jsem nesměl. Veranda místo mých prázdninových her. Trapné, já vím. Zahrada na dohled, ale já byl zalezlý tady. Povytáhl jsem si klopy kabátu a odklepl popel. Koukal jsem do zahrady a hledal v sobě odvahu. Mám tam jít? Co když tam probudím stvůry? Potáhl jsem z cigarety, odhodil ji a šel nejistými kroky přímo tam, kam na mě číhalo roky nebezpečí.
Klepaly se mi ruce a třásla se mi kolena, ale přesto jsem vstoupil. Tráva nebylo dlouho posekaná a sahala mi ke kotníkům, takže jsem se jí musel brodit, ale po chvíli nejisté chůze jsem se ocitl v ráji. Byly tu krásné sochy. Opravdu nádherné sochy. Člověk by až nevěřil tomu, že je vytvořila lidská ruka. Spíše vypadaly jako zkamenělí lidé se kterými si pohrávala Medúsa, ale ta úchvatnost a krása tady…..Květiny hrály všemi barvami a příroda vytvářela magickou kombinaci blaha pro mé oči. Po letech jsem ucítil opravdovou radost. Dětství, které jsem ztratil jsem znovu nalezl. V trávě ležel míč. Slunce mu změnilo jeho původní barvu, ale to mi nevadilo. Kopal jsem si sám se sebou a musel se tomu smát. Roky tyranie jsou u konce. Svoboda! Svoboda zvítězila a já byl volný.
Sebral jsem míč ze země. Nevadilo mi, že byl mokrý. Dnes bylo vše povoleno. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Bylo dobře. Opravdu mi bylo dobře. Byl jsem tak plný adrenalinu z pokoření strachu, že jsem si musel zakouřit. Cigarety jsem měl doma na stole, takže jsem odhodil míč a šel zpátky. Nemusel jsem si ho vzít sebou, protože se sem mohu kdykoliv vrátit.
Smál se od ucha k ucha a šel si domů pro cigarety. Vypadal přesně tak, jak vypadá spokojené dítě, které najde po vánočním stromečkem hračku, kterou si přálo. Nevšiml si větve, která je skrytá v trávě a uklouzl po ní. Svezl se po mokré trávě a upadl do šípkového keře. Pak se to stalo. Strach a hrůza v jeho očích, když se snažil vymotat z křoví je nepopsatelná. Hrůza a beznaděj. Trhal větve a nedbal toho, že si ostré trny vráží do dlaní. Příšery ho dostihli….Ten strach byl nyní zhmotněný. Příšery opravdu existují a právě zabili člověka. Člověka, který zapomenul vyrůst a pochopit, že strach…..Že strach má zůstat v dětství. Už zase prší a voda mu omývá zkrvavenou tvář. Je zakletý do zahrady hrůzy….
Stojím u okna a koukám do zahrady. Vůbec se nezměnila. Je plná křovin a záhonků…Růží a tulipánů. Přesně tak, jak to tady bylo, když jsem tady musel trávit své letní prázdniny. Je to jako dnes, když mě má teta kárala za to, když jsem do ni chtěl vstoupit. Z nějakých nejasných důvodů jsem do ní nesměl. Mohl jsem jen na verandu, ale nikdy ne do zahrady. Prý se tam skrývá mnoho věcí, která by měla být zapomenuta.
Můj strach tím narůstal. Citlivá dětská duše je náchylná na strašidelné historky. Bál jsem se toho, že kdybych do zahrady vstoupil, tak by mě mohl sežrat vlk nebo bych třeba mohl potkat nějaký dávný přízrak z minulosti. Dnes už se tomu snažím smát, ale v těch dobách jsem díky tomu prožil nejednu probdělou noc. Ležel jsem v posteli s peřinou až k obličeji a sledoval stíny na stropě. Tehdy jsem nevěděl, že to jsou jen stíny větví. Myslel jsem si, že to jsou chapadla příšery, která si pro mě chce přijít. Potil jsem se a modlil. Modlil jsem se za to, aby bylo ráno, příšera si zaleze do nory a já budu moci konečně na pár hodin usnout.
Seděl jsem ve starobylém obývacím pokoji v majestátném křeslo. Teta v něm vždycky seděla a pletla. Já ni koukal a zvědavě si ji prohlížel. Její staré ruce plné vrásek si pohrávali s pletacími jehlami a vlnou a tvořili mi nějakou drobnost. Vždycky jsem odsud odjížděl s novým svetrem nebo šálou. Dnes tu sedím já a prohlížím si majestátní obraz mého pradědečka, který visí nad krbem. Má uniformu, velký knír a kouká někam do dály. Jako dítě jsem si představoval, jak jednou budu vypadat já. Budu mít také takový knír?
Na stolku vedle mé pravé ruky byla položená kniha a na ní tetičky brýle. Odstrčil jsem je a podíval jsem se na titul. Hledání života. Určitě to byla nějaký romantický román. Na ty si totiž teta potrpěla.
Večer jsem ležel ve své posteli. Dnes už jsem se ale nepřikrýval až k obličeji. Peřinu jsem měl přehozenou do pasu a ruce složené pod hlavou. Koukal jsem do stropu. Větve zase vytvářeli na stropě stíny. Vítr si s nimi musel hrát, protože jsem měl nad hlavou celé stádo chapadel. Trochu mě bodalo svědomí. Jsou to opravdu větve???
Snídal jsem toust s máslem. Venku pršelo a bylo sychravo. Skoro abych si tady připadal jako na nějakém anglickém panství. Zívl jsem a napil se čaje. Ano. Zase jsem nespal do svítání. Hluboko v duši jsem se stále bál.
Zapálil jsem si cigaretu a sirku odhodil do ohniště. Tak tady jsem si mohl hrát. Jinam jsem nesměl. Veranda místo mých prázdninových her. Trapné, já vím. Zahrada na dohled, ale já byl zalezlý tady. Povytáhl jsem si klopy kabátu a odklepl popel. Koukal jsem do zahrady a hledal v sobě odvahu. Mám tam jít? Co když tam probudím stvůry? Potáhl jsem z cigarety, odhodil ji a šel nejistými kroky přímo tam, kam na mě číhalo roky nebezpečí.
Klepaly se mi ruce a třásla se mi kolena, ale přesto jsem vstoupil. Tráva nebylo dlouho posekaná a sahala mi ke kotníkům, takže jsem se jí musel brodit, ale po chvíli nejisté chůze jsem se ocitl v ráji. Byly tu krásné sochy. Opravdu nádherné sochy. Člověk by až nevěřil tomu, že je vytvořila lidská ruka. Spíše vypadaly jako zkamenělí lidé se kterými si pohrávala Medúsa, ale ta úchvatnost a krása tady…..Květiny hrály všemi barvami a příroda vytvářela magickou kombinaci blaha pro mé oči. Po letech jsem ucítil opravdovou radost. Dětství, které jsem ztratil jsem znovu nalezl. V trávě ležel míč. Slunce mu změnilo jeho původní barvu, ale to mi nevadilo. Kopal jsem si sám se sebou a musel se tomu smát. Roky tyranie jsou u konce. Svoboda! Svoboda zvítězila a já byl volný.
Sebral jsem míč ze země. Nevadilo mi, že byl mokrý. Dnes bylo vše povoleno. Usmíval jsem se od ucha k uchu. Bylo dobře. Opravdu mi bylo dobře. Byl jsem tak plný adrenalinu z pokoření strachu, že jsem si musel zakouřit. Cigarety jsem měl doma na stole, takže jsem odhodil míč a šel zpátky. Nemusel jsem si ho vzít sebou, protože se sem mohu kdykoliv vrátit.
Smál se od ucha k ucha a šel si domů pro cigarety. Vypadal přesně tak, jak vypadá spokojené dítě, které najde po vánočním stromečkem hračku, kterou si přálo. Nevšiml si větve, která je skrytá v trávě a uklouzl po ní. Svezl se po mokré trávě a upadl do šípkového keře. Pak se to stalo. Strach a hrůza v jeho očích, když se snažil vymotat z křoví je nepopsatelná. Hrůza a beznaděj. Trhal větve a nedbal toho, že si ostré trny vráží do dlaní. Příšery ho dostihli….Ten strach byl nyní zhmotněný. Příšery opravdu existují a právě zabili člověka. Člověka, který zapomenul vyrůst a pochopit, že strach…..Že strach má zůstat v dětství. Už zase prší a voda mu omývá zkrvavenou tvář. Je zakletý do zahrady hrůzy….
Komentáře
Okomentovat