Zrodila se Legenda

Věnováno Gustavovi, k jeho dnešním narozeninám.

Magorem se buď narodíte a nebo se k němu vypracujete. V mém případě to bylo tak půl napůl, leč opravdovým magorem jsem se stal až v okamžiku, kdy jsem ho jednoho dne objevil. No abych byl přesný. On objevil mě. Seděli jsme s bandou hipíků na jezírku a najednou se z kopce k lavičkám valila vysoká kopie Ježíše Krista se slovy: „Čau šťávy, kam tečete.“ To bylo poprvé, co jsem tohoto éterického buřiče potkal. Když ze mě vymámil cigaretu a dali jsme se do řeči, tak byl osud zpečetěn a stala se z nás slavná lihová dvojice. Říkali nám všelijak. Maverick a Goose, malej a velkej nebo prostě dva buzeranti. Naše akce a eskapády byly tak slavné, že jednu dobu platilo na místním internátu pravidlo, kdy vychovatelky žákům zakazovali se s námi stýkat. Ano. Zkazili jsme hodně lidí, ale nikdy jsme nezažili nudu a střízlivý den. Přežili jsme to, ale je naší povinností svěřit budoucím generacím, jak to tehdy vlastně bylo. Jak to bylo tehdy, kdy se na Lochotíně sešla dvě hovada ztracená v čase, která všechny srala svým hippie pohledem na svět.
Když se na mě dobře podíváte, tak si musíte všimnout jedné nepřehlédnutelné věci. Nos. Nos, který je nepřirozeně ohlý do podivného úhlu. Ano, x krát jsem měl zlomený nos, ale nynější tvar získal díky jedné akci, která se moc nepovedla. Ovšem její závěr byl nezapomenutelný. Takže čtěte, netlemte se a pamatujte, že to, co je tady napsáno není fikce. Tohle by ani Dietl nevymyslel.
Byl deštivý zářiový den, ale nám to nevadilo. Byli jsme na našem místě na jezírku, kolem nás banda starých známých jako byl Pepa, Sojka apod. a jako každý den jsme klábosily a popíjeli krabičák s nevalnou kolou. Ano na nic si nehraji. Dnes piji kvalitní vína za tisíce, ale nestydím se za to, že i já pil krabičák za dvacet a náramně se tím mokem ožíral.
Zábava tehdy vázla. Lidi byli opruzelí a jediný, kdo pořádně pil jsem byl já s Gustou. Dopadlo to, jak to občas končilo. Všichni odešli na intry a my dva zůstali stát na místě.
„Chce se ti domů?“
„Ne.“
„Tak jdeme do Lochoty.“
Představovat lidem hospodu u Lochoty by bylo zbytečné. Zná ji každý Plzeňák, ale pro nezaujaté řeknu jen jedno. Jejich kvasnicové pivo je jako kladivo. Sejme vás pokud se k němu nechováte hezky.
Zábava kvetla a my pili jedno pivo za druhým. Goethe by nás zabil, neb jsme opravdu kašlali na jeho motto alá: Na pivo víno dá si znalec, na víno pivo dá si kanec. Houba a pivo z nás dělalo divou zvěř.
„Sabíku, neříkal jsi, že zítra píšeš písemku z práva?“
Jen jsem se zasmál, ale vysvětlení proč podám později.
Po takových pěti pivech už docela naložení jsme se vydali do nedalekého non stopu. Přeci jen, bylo teprve jedenáct večer a ani jednomu z nás se nechtělo domů. Posadili jsme se na barové stoličky a jeli si dál piva. Do toho hudba, „sličná" barmanka, které jsme se chtěli oba dva dostat do kalhotek, ale alkohol byl silnější.
Po chvíli jsem i já pochopil, že jsem ožralý jako prase. Usínal jsem na barovém pultu, chtěl umřít a svět jsem ignoroval. Pak jsem byl ale probuzen. Podíval jsem se vedle sebe a viděl Gustavův vytlemený obličej.
„Sabíku, dáme ještě panáka a jdeme domů jo?“
Myslím, že jsem řekl jen něco oplzlého a pak jsem uchopil podivně zabarveného panáka. V tu chvíli jsem neřešil, co to je. Vypil bych i benzín. Ale když jsem to do sebe hodil, tak jsem rázem na chvíli vystřízlivěl a začal trpět.
„Dyť to byla jahůdka, ty čuráku.“
Za výtlemu celého baru jsem trpěl a zadržoval zvracení, ale po pár rumech už mi bylo zase dobře. No….Dobře. Bylo to jako v démonickém snu. Gustav tančil na podivnou melodii, barmanka si myslela své a já hleděl před sebe. Pak jsem vypnul. Probrala mě až rána, neb jsem slétl z barové stoličky rovnou na záda. Normální člověk by byl mrtvý, ale….My přežili všechno. Oba dva jsme pochopili, že je čas odejít. Oblékli jsme se šli platit a pak jsem od Gustava poprvé uslyšel hlášku, kterou mě sral pokaždé, když jsme někde byli. „Doktore zaplať to.“
To co se dělo po odchodu z baru si pamatuji jen v mlze. Pak přišlo ale probuzení. A dost tvrdé. Nikdy nezapomenu výraz své babičky, když mě kopáním do ledvin budila v baráku u výtahu v pět ráno. Dostal jsem z toho takový šok, že jsem vyběhl do šestého patra během minuty a pak zase tma.
Finálně jsem se vzbudil v osm ráno. K mé úlevě jsme měli školu až od devíti, ale ta kocovina. Hlava mi třeštila, tělo bolelo a bylo mi divné, proč jsem celý od krve. Zabil jsem někoho? Porval jsem se? Podíval jsem se do zrcadla a uviděl svůj obličej. Nos byl vychýlený tak nepřirozeně, až se mi chtělo. Zvracet, celý obličej od krve…..No co se dělo???
Ať tak nebo tak, se zbytkáčem tři promile jsem dorazil do školy. Pohledy spolužáků nebyli vůbec soustrastné, snad jen nejmenované paní učitelce na společenské vědy se mě zželelo a chtěla mě ihned poslat do nemocnice se zlomeným nosem. Má reakce? Jen jsem se zasmál, řekl že jsem boxer, uchopil nos a za odporného škubnutí a prasknutí jsem si ho nahodil na správnou stranu. Ano, byl jsem magor. Písemku z práva jsem napsal ten den za jedna. Jako vždy ve čtvrťáku. Asi jsem geniální nebo jen po alkoholu osvícený, neb stačilo mi se před písemkou opít, jednou si přečíst text a vždy jsem si přesně slovo od slova pamatoval, co kde má být.
Celý den mi, ale vrtalo hlavou, kdo mi zlomil nos. Že by Gustav? S nikým jiným jsem přeci večer nebyl. No jistě. Určitě mě ten hajzl zmlátil! To odpoledne jsem šel před intry jako vrah. V rukávu jsem měl schovaný obušek a nechtěl jsem nic jiného než aby pořádně trpěl. Když jsem ale přišel zjednat vendetu, tak jsem zažil šok. Všichni přátelé včetně Gustava se jen smáli. O co tady jde? Pak jsem se ale od Gustava dozvěděl pravdu. Pravdu o tom, co se vlastně stalo a tu vám nyní povím.
Opustili jsme bar a Gustav si chtěl koupit na nedaleké pumpě cigarety. Byl jsem tak ožralý, že jsem se sotva držel na nohách, takže mě posadil na patník před pumpou, poklepal mě po hlavě jako bych byl pes a měl se k odchodu.
„Sabíku. Počkáš tady jo? Nic neposer vole.“
Odešel a já zůstal v zapomnění. Dle slov Gustava stál u pokladny, kupoval si cigára, když tu náhle prodavač zařval něco v tom smyslu jako: „Co to tam je za hovado?“ Gustav se otočil a uviděl mě, jak prohnutý v pase zuřivě bliji pod sebe. Rychle koupil cigarety doběhl ke mně a začal mě stavět na nohy.
„Kurva Meve, tohle tady nemůžeš dělat. Dělej než zavolá poldy.“
Táhnul mě do Sokolovské, kde jsem tehdy bydlel u babičky, x krát mě upustil do křoví až jsme stanuli v baráku u výtahu.
„Kde máš klíče?“
„V kapse, vole.“
Opřel mě o výtah a začal mě šacovat, ale jakmile mě pustil, tak jsem se svezl a ksichtem to napálil rovnou do hasícího hydrantu. Prý to byla velká rána, což jsem pak vídal každý den, neb můj 3D obličej byl vypálen do hydrantu ještě spoustu let. Z ksichtu krev, Gustav v šoku a chtěl mě dotáhnout do výtahu, ale mé opilé alter ego alias popová hvězda Míša ho odháněl se slovy: „Do je dobrý vole, já dojdu. Já to zvládnu.“
Odešel protože tomu věřil a já místo abych se svezl, tak jsem si lehnul na schody a spal. Bylo mi naprosto trapně. Styděl jsem se jako nikdy předtím. Myslel jsem, že už se nikdy chlastu nedotknu, ale pak se na mě ten parchant usmál, podal mi láhev a já věděl, že už se zase vezu. V ten jsme se stali legendami a naše příběhy od té doby jen čekají na zveřejnění.
Což se velmi brzy stane Goosi. Velmi, ale velmi brzy….. :-)