Roušku only roušku

Dušičky…Jaký to krásný svátek památky zemřelých. Rodiny uzavírají sváry, jdou ruku v ruce položit květiny na hroby zemřelých, ihned po odchodu ze hřbitova už kují nové pikle a….Romantická neděle ne? Klid, mír, všude hoří svíčky, sem tam jsou vidět milenci, kteří si zpestřují den procházkou v okolí ponurých míst a….A pak je tu pan Libor. A Libor…To je extra třída. Kdysi to býval normální člověk. To člověk, říkám schválně. Dnes už je něco víc. Díky četbě liturgické literatury a všelijaké démonologii, které se věnoval celou první vlnu covidu se metamorfoval na zvláštního to tvora. Libor trpí utkvělou představou, že on je tím vyvoleným, který spasí svět a zachrání ho od možné apokalypsy. Jeho hlavním nepřítelem jsou odpírači roušek, Sluníčkáři a ti, co nevolili Babiše. Celé hodiny tráví skryt v křovích a temných uličkách, kde odhaluje zlé spoluobčany, kteří nedodržují státní pravidla. Ano, je to práce namáhavá a mnohdy nebezpečná. Nejednou se mu stalo, že ho omladina napadla a dokonce mu vyhrožovala. I dnes měl svůj den. Začalo to starou, vetchou babičkou, která ho inzultovala holí za to, že ji pouze upozornil, že nemá roušku. Korunu tomu nasadil bezdomovec, který ho nejenom za pohřební zdí nakopal, ale dokonce ho poprskal. Libor samozřejmě nepolevil ve své práci. Jen musel spálit na místě bundu a dojít si domů pro novou. Už je tma. Noc ozařují svíčky, sem tam zahouká sova. Libor sedí na lavičce před branou do hřbitova a čeká na nového antikrista. Respirátor ho dusí. Rád by ho odložil. Je tady přeci sám, a nařízení to i dovolují, ale…Ne! On nepoleví. Poškrábal se na čele a podíval se na hodinky. Bylo půl jedenácté. Zákaz vycházení. Neměl strach z policie, on je vlastně jejich pomocník a má dnes službu. Přijde však ještě někdo? Nebylo by lepší se sebrat a jít raději domů, aby mohl dopsat svůj nový pamflet o svém hrdinovi Babišovi? Libor se zvedal a chystal se nenápadně odejít, ale….Z povzdálí se k bráně hřbitova blížil podivný hipster v dlouhém, koženém kabátě. Neviděl mu do tváře, ale vypadal podezřele. Libor na nic neváhal. Vytasil z kapsy roušku a hrdě proti němu vykročil. „Pane, kde máte roušku?“ Muž ho odstrčil a pokračoval k bráně. Libor se cítil v ráži. Plácl ho po zádech, ale muži to bylo jedno. Pořád šel dál. „Tak hele, okamžitě se zastav a vem si tu roušku.“ Muž se jen zasmál a pokračoval dál. Prošel bránou a směřoval na hřbitov. Libor si ulízl patku a vykročil rázně za ním. Když vstoupil na hřbitov, tak se po muži slehla zem. Nikde ho nebylo vidět. Libor se zběsile rozhlížel kolem sebe. Viděl jen osvícené náhrobky, ale po muži se slehla pára. „Proč mě tu rušíš?“ Chladná ruka odmrštila Libora na jeden z hrobů. Když se otočil, tak spatřil onu tvář muže. Byla bílá a černé vyhaslé oči naháněli strach. „Já…Já jsem vám jen chtěl dát roušku.“ „Roušku? K čemu?“ „Aby jste neroznášel covid, pane.“ „Covid? Co to je?“ „Choroba, pane. Copak jste o ní neslyšel?“ „Bohužel. Já znám jiné choroby.“ Libor mu klepající se rukou podal roušku a muž si ji prohlížel. „Co s tím?“ „To si musíte nasadit na obličej.“ Muž si nasadil roušku a začal se drbat na temenu hlavy. „Takhle?“ „Ano, pane.“ „Vyřízeno. A teď už mi dej pokoj.“ Odvalil Libora z náhrobku a zmizel. Libor se dával dohromady. Muž zmizel. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Libora zastihl záchvat úzkosti. Nemohl dýchat a proto si sundal z obličeje respirátor. Když sotva nabíral dech, tak ho zářivé světlo na okamžik oslepilo. „Co tady děláte? A bez roušky! Chlape, to bude pokutička!“ Libor se vzpamatoval a rozhlédl se. Před ním stáli dva policisté a nelibě si ho prohlíželi. „Ale pánové, já jsem jeden z vás.“ „Jo? Z jakého oddělení?“ „Nejsem policista. Já sloužím Andrejovi.“ Policisté se na sebe vystrašeně podívali. Ten mladší se naklonil k Liborovi. „Jsi od tajnejch?“ „Ale kdepak. Sloužím vládě z vlastní iniciativy a chráním zdraví občanů. A mimochodem, nemáte roušky, pánové.“ Policisté si Libora prohlédli o dost vážněji než předtím. „Takže provokatér. No…Já si myslím, že se s námi projedete.“ Libor už nestačil oponovat. Policisté ho zpacifikovali a táhli sebou. Marně se snažil držet náhrobku, na kterém…Ale to snad ne…Na fotografii poznal onoho muže, který si od něj vzal roušku. Problém byl jen v tom, že podle data byl mrtvý od roku 1935. Libor si chladí obličej. Policisté byly celkem hodní. Pokutu nedostal. Jen byl odtáhnut do přilehlého parčíku a tam byl zbit jak sedláci u Chlumce. Seděl před svým počítačem a chystal se napsat oslavný článek o tom, jak naučil zodpovědnosti naše nebožtíky. Zamyslel se, co by na to řekl jeho miláček s čápy. Podíval se na stůl, kde měl jeho fotografii v rámečku. Jeho snem bylo, že mu ji jednou podepíše. Libor se na něj zamilovaně podíval, cítil, jak červená, a pak si začal dělat dobře, neb bezpečnost státu je sice důležitá věc, leč láska…Láska je prostě víc.