Démoni noci - kapitola 2.

Cesta z Prahy nám trvala dobré tři hodiny. Měl jsem toho plné triko. Přišel jsem si jako misionář, který se vydal na dalekou pouť do neznámých krajin plných nebezpečí a samoty. Pohraničí. Všude samý les, kopce….Divní lidé a města a vesnice, která doposud viděl jen na mapách. Konečně jsme přijeli k cíli. Vesnice se jmenovala Kořen a byla deset kilometrů od „velkoměsta" Planá u mariánských lázní. Tak přesně tady budu trpět. Staré ošuntělé chalupy, na návsi rybník….No prostě idylka jako kdybych koukal doma na Chalupáře. Zastavili jsme před starou ošuntělou chalupou na úplném konci vesnice. Dříve žlutá fasády měla nyní vybledlou barvu, tu a tam prosvítala prasklá spára, nevelká zahrada a dřevěný, napůl rozpadlý plot. „Tak jsme v cíli, Maxi.“ Vystoupili jsme z auta a já si vyndal z kufru auta tašku. Gregor otevřel branku, odemkl dveře a vstoupili jsme do chalupy. Všude byla smrdět zatuchlina, povalovalo se tady všelijaké harampádí a z množství pavučin jsem usoudil, že tady už nikdo roky nebydlel. Zavedl mě do kuchyně, která sloužila zároveň jako obývák. Byla tu kamna, kuchyňská linka, stará almara plná nádobí, stůl, pět židlí, otoman a na stolku v rohu místnosti televize. Jako kulisa a doplnění atmosféry na zdi visel starý krucifix. „Koupelna je na chodbě, studna na dvoře a vedle je ložnice.“ Otevřel jsem dveře a vstoupil do ložnice. No ložnice….Prázdná místnost, kde byla jen stará, nepovlečená postel. Nic jiného tady nebylo. Hodil jsem tašku na zem a vrátil se do kuchyně. „Líbí?“ „Dobrý pokus o vtip.“ „Ale tak co….Ideální místo na koncentraci. Nemáš tady prostor se ničím rozptylovat. A uklidním tě. Wifi tady není, takže budeš bez internetu.“ Jak říkám. Peklo. Vysmátý Gregor, byl tak drzý, že mi ještě mával, když odjížděl. Debil. Jinak to nazvat nešlo. Chtěl jsem utéct, ale nebylo kam. Jak jsem si při průzkumu vesnice zjistil, tak první autobus mi jede až ve čtvrtek ráno, protože jsou prázdniny a bylo teprve úterý, takže jsem byl opravdu odsouzen k tortuře. Ve vesnici bylo mrtvo. Celou jsem ji prošel a nepotkal jsem jediného živáčka. Slyšel jsem jen frenetický zvuk toho, jak někdo mlátí z povzdálí sekyrkou do dříví. K mé úlevě jsem alespoň objevil hospodu. Stála hned vedle hasičárny. Problém byl, že ji otvírali až v šest večer. Tak co no. Do šesti se pokusím něco napsat. Třeba mi to opravdu půjde. Seděl jsem za stolem a tupě zíral do monitoru počítače. Blikal na mě kurzor a lákal mě k tomu, abych konečně začal psát, ale nešlo to. V hlavě jsem měl naprosto prázdno a nenapadalo mě nic. Totální tma a vyhoření. Za hodinu jsem se stihl jen podepsat. Zapálil jsem si další cigaretu. Už jsem vykouřil skoro celý balíček. Byl jsem ale blbec a nenakoupil si žádné zásoby, takže jsem doufal, že bude alespoň dobře zásobená hospoda. A co bylo nejhorší? To ticho. Ticho byl krutý zabiják. Slyšel jsem jen tikot hodin na zdi na chodbě. To už bylo co říci. Tupě hledět do monitoru jsem vydržel ještě hodinu. Pak jsem to vzdal, zaklapl počítač a lehl si na otoman. Stočil jsem se do klubíčka a usnul. Prostě jsem usnul. Nemyslel jsem na nikoho a na nic. Když jsem se vzbudil, tak už zapadalo slunce. Cítil jsem příjemnou úlevu. Hospoda už bude otevřená. Došel jsem si do ložnice pro bundu, šel si zchladit žáhu. Ve zdejší hospodě, stejně tak, jako v celé vesnici se zastavil čas. Vypadalo to tady jako v muzeu socialismu. Postarší a obtloustlý hospodský stál za pípou a bez přestání si utíral zpocený obličej. Všude po zdech visely staré komunistické diplomy a jako vrchol nevkusu byl v polici za pípou u sušenek na čestném místě Stalin. Tedy….Jeho bronzová busta. V hospodě seděli jen dva staříci, kteří bez známky emocí seděli pod televizí a sledovali zprávy. Došel jsem k hospodskému a ten si mě se zájmem prohlížel. „Kdopak vy jste?“ „Siebert. Jsem tady na dovolenou v chalupě pana Gregora.“ „Aha. Co si dáte?“ „Skotskou s ledem a jedny Camelky.“ Hospodský propukl v zběsilý smích, že musel popadat dech. Nevěděl jsem, jak si to mám vyložit, ale bylo vidět, že jsem mu udělal opravdovou radost. „Milej pane. Tady nejste ve městě. Máme pivo, rum, vodku. A cigára jen co vidíte.“ Objednal jsem si tedy velké pivo a obligátní Petry. Zůstal jsem stát u pultu a sem tam se podíval na televizi. „A proč jste na dovolené zrovna tady?“ „Budu tady psát knihu.“ „Knihu? Vy jste snad spisovatel?“ „Ano jsem.“ „Zajímavý….Žádnýho spisovatele neznám.“ „Tak teď už ano.“ Hospodský nalil dvě vodky a jednu mi podal. „Tak na zdraví. Já jsem nějakej Procházka.“ „Siebert. Na zdraví.“ Vypili jsme vodku a já věděl, že to dnes jen u jedné nezůstane. A měl jsem pravdu. Toho večera jsem se opil tak, že když jsem se vracel do chalupy, tak jsem vyvrátil plot. Zmožený jsem si lehl do nepovléknuté postele. Bylo mi jedno, že mám na zemi spacák. Byl jsem rád, že vůbec ležím. Vyndal jsem z kapsy mobil a podíval jsem se, jestli mě nikdo nesháněl. Nic. Všichni se na mě vykašlali. Hajzlové! Beztak mě sem poslali jen proto, aby se mě zbavili. S tímhle pocitem jsem také usnul.