Démoni noci - kapitola 3.

Běžel jsem po louce a někdo mě pronásledoval. Nevěděl jsem kdo. Bál jsem se totiž otočit. Sotva jsem popadal dech, ale stále jsem utíkal. Nechtěl jsem, aby mě to či ono dostihlo. Šíleně jsem se bál o svůj život. Nechtěl jsem zemřít. Utíkal jsem stále bez přestání, dokud jsem nezakopl o pařez a nespadl. Celé tělo mi vibrovalo v bolestech. Něco mě udeřilo do zad. Otočil jsem se a….Hleděl jsem sám na sebe. Mé dvojče se nade mně naklonilo a popadlo mě za límec. Pak jsem dostal facku a v tu ránu jsem se s hrůzou probudil. Srdce mi příšerně bušilo a nesnesitelně mě bolela hlava. Byl jsem celý zpocený, ale na druhou stranu jsem byl rád, že to celé byl jen sen. Byl to jen sen. Od té chvíle už jsem nezabral. Seděl jsem za stolem a kouřil jednu za druhou. Tenhle pobyt mi beztak způsobí jen rakovinu. Nic lepšího jsem v tom neviděl. Samozřejmě, že jsem až do poledne nenapsal ani stránku. Udělal jsem alespoň pokrok. Nastavil jsem si číslování stránek. Zvedl jsem se, abych se protáhl, když jsem spatřil, že někdo venku přechází vyvrácený plot a míří do chalupy. Kdo to jen mohl být? Odsunul jsem zežloutlou záclonu a podíval se z okna. Šla ke mně nějaká dívka. Byla celkem hezká. Tipoval jsem ji tak dvacet, dvaadvacet let. Rychle si upravil košili a ledabyle se učesal, když jsem uslyšel zaklepání na dveře. „Dále.“ Otevřely se dveře a přede mnou stála ona. Byla opravdu pohledná. Roztomilá pihatá zrzka, která byla pěkně rostlá. Měla na sobě puntíkaté šaty a na nohách měla červené sandále. „Dobrý den. Promiňte, že vás ruším, ale vy jste opravdu Max Siebert?“ „Ano, to jsem.“ Dívka vytáhla z plátěné tašky, kterou nesla přes ramenou a otevřela si mou knihu. Pak se podívala na mě a hned ji to bylo jasné. „Opravdu jste to vy. Ani nevíte, jak jsem ráda. Miluji vaši knihu. Četla jsem ji už dvakrát.“ „To jsem opravdu rád, že se vám má kniha líbí. Chcete napsat věnování?“ Viděl jsem, jak se ji rozsvítily oči. Na nic jsem nečekal a vzal ji knihu z ruky a sedl si ke stolu. Podala mi rozklepanou rukou propisku. „Tak komu mám knihu věnovat?“ „Alici.“ „Nu dobrá. Takže napíšu: Pro Alici, pro mou fanynku číslo jedna.“ Ta nešťastnice se celá rozklepala a posadila se vedle mě ke stolu. „Ani nevíte, jak moc si vaší práce vážím. Když mi strýček volal, že se tady ubytovala taková hvězda, tak jsem hned musela přijet.“ „Strýček?“ „Ano. Má tady hospodu.“ „Ach ano. Pan Procházka. A odkud jste přijela?“ „Bydlím v Plané. Dělám tam knihovnici.“ „Knihovnici? Opravdu? Já jsem také pracoval jako knihovník. Ano to vím. Právě proto jsem tady. Víte….Vaše kniha mě velmi inspirovala. Také píšu a…“ „Vy píšete?“ „Ano, zrovna dokončuji román.“ „A smím se zeptat, o čem bude?“ „Víte…Je mi to trapné, ale dosti jste mě v něm inspiroval….“ Už nemusel nic říkat. Má zákeřná mysl přišla se strašným plánem. „Víte, co by jste řekla, kdybych si vyjeli na výlet do té vaší Plané?“ „Opravdu?“ Hleděla na mě jako na svatý obrázek. Už jsem se s tím setkal. Pár skalních fanynek už mám, takže tohle není žádná novinka. S několika jsem i spal, ale to bylo v začátcích, než jsem zjistil, že si mohu vybírat, ale tahle byla jiná. Opravdu se mi začínala líbit a ke všemu psala knihu…. „Jste tady vozem?“ „Ano.“ „Tak fajn. Jen se obleču a můžeme vyrazit. Alespoň si nakoupím a budeme mít spoustu času na to, abychom probrali vaší knihu.“ Planá byla vlastně taková větší vesnice. Za město bych to opravdu nepovažoval, ale na druhou stranu: Obchody tady byly a dokonce i pár lepších restaurací. Tipoval jsem, že se tady sem tam zastaví nějaký ten Němec, který jede do lázní. Alici jsem měl přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Žrala mi z ruky každé mé slovo. Byla mnou naprosto fascinovaná. Velebil jsem své dílo, říkal ji s kým vším se znám i to, že jsem do pohraničí přijel dopsat pokračování svého velkého románu. Ta chudinka nevěděla, jestli má jíst nebo se na něco ptát. „A o čem bude druhý díl?“ „To ti řeknu, až mi dáš přečíst svou knihu. A budeme si tykat.“ „Já opravdu nevím, jak jen vám….Tobě….Promiň. Mám poděkovat.“ „Za nic mi neděkuj. Když se mi tvá kniha bude líbit, tak se mohu postarat o to, že ji vydám. Jistě máš talent na to stát se dobrou spisovatelkou.“ Stát se dobrou spisovatelkou. Tahle věta byla jako akcelerátor, protože hned po obědě jsme jeli k ní domů a tam mi dala tlustý sešit popsaný úhledným písmem. „Nebude ti vadit, když si ho půjčím a přečtu si ho v klidu u sebe?“ „Ale to vůbec ne. Budu jen ráda.“ Oči jí svítili, jako by se jí splnil její životní sen. Možná že ano, ale pro mě to byl důvod k radost. Měl jsem knihu. Když mě přivezla zpátky do Kořenu, a já ji políbil na rozloučenou na tvář, tak jsem kromě vůně jejího parfému cítil i to, jak se chvěje vzrušením. „Mohu za tebou přijet v pátek?“ „Jestli můžeš? Já v to doufám.“ Vyndal jsem tašky s nákupem z auta a sledoval, jak odjíždí do pryč. Chuděrka malá. Kdyby jen věděla, co mám v plánu, tak by se takhle neklepala. Odnesl jsem nákup do chalupy a hned si otevřel láhev skotské a zapálil si cigaretu. Sedl jsem si na otoman a začal číst její rukopis. První kapitolu jsem přečetl během chvíle. Byl jsem spokojen. Sice tam bylo všude plno pravopisných chyb, ale dějová linka byla dobrá. Z toho kniha udělat půjde. Vyndal jsem telefon a vytočil jsem Gregora. „Maxi. Rád tě slyším. Děje se něco?“ „Ale to vůbec. Jen jsem ti chtěl poděkovat. Díky tobě píšu jako nikdy předtím. Už jsem napsal čtyři kapitoly a to jsem tady teprve den. Tímhle tempem bude kniha příští týden hotová.“ „Cože už příští týden? No to je paráda, Maxi. Jsem na tebe pyšný. Jestli to takhle půjde dál, tak tě opravdu královská odměna nemine.“ Ještě jsme chvíli probírali co a jak, a pak jsem zavěsili. Cítil jsem úlevu a mojí duší projel klid a blaženost. Takhle jsem se naposledy cítil, když jsem v knihovně našel ztracený rukopis. Stejně by mě zajímalo, komu tehdy patřil. Občas jsem si na něj vzpomněl a přemýšlel jsem, jestli jeho pisatel někdy četl mou knihu. Respektive jeho. Uhasil jsem nedopalek a šel jsem si pro novou cigaretu. Najednou se mi zrak stočil na krucifix na zdi. Jestli nějaký bůh existuje a vidí, co dělám, tak opravdu přijdu do pekla. Usmál jsem se a šel si pro cigaretu. Byl čas slavit.