Démoni noci - úvod
Už zase jsem to nezvládl. Už zase jsem to nezvládl….Některá životní rozhodnutí jsou pro nás více než likvidační a poznamenají nás na celý život. To mé rozhodnutí, který mi zničilo život bylo to, že jsem šel studovat knihovnictví. Ano, člověk si řekne, že práce s knihami je krásná a pohodová, ale dovolím si odporovat. Práce v knihovně je podle mě ta nejnudnější, jakou si dovedete představit. Když začínáte, tak si představujete, jak to bude krásné sedět celý den obklopeni knihami a celou pracovní dobu si jen číst osudy vašich oblíbených hrdinů. Jo….Takhle jsem to opravdu měl, ale vydrželo mi to asi jen týden. Archivování, opravování zničených a umatlaných knih, hádání se s lidmi, že musí zaplatit pokutu….Omrzelo mě to. Dnes mohu říci, že po dvou letech na postu knihovníka nenávidím knihy. Už si je ani nekupuji. Nemám totiž potřebu přijít domů a zase se přehrabovat v knihách. Stal jsem se dokonale konzumním člověkem. Stačí mi televize.
Pondělky nenávidím stejně tak, jako většina populace. Už v neděli večer trnu hrůzou, jak ráno v devět otevřu knihovnu a přijde mi tam zástup lásky chtivých důchodkyň, které se těší na nové pokračování svých sladkých romantických slátanin. A jako zákusek mi přijdou odpoledne opruzení studenti a budou se dožadovat knih na školní referáty. Kdo by tohle chtěl dělat celý život? Upřímně? Nikdo, ale na druhou stranu si nedovedu představit, jak bych měl jít k lopatě nebo snad do fabriky.
Jedl jsem k obědu čínskou polévku a smutně při jejím pojídání hleděl na hodiny. Ještě tady budu trčet do sedmi. Šest hodin nudy. A jako bonus tady dnes se mnou byla Sajdlová. Kyselá to baba. Stará škola, která denně lituje toho, že padl komunismus. Dnes měla nějakou dobrou náladu, protože mi dokonce uvařila bez řečí kafe a dokonce mi nabídla kus štrůdlu.
„A kdy už se konečně oženíte, pane Siebert?“
„Za dlouho. Nikam nespěchám.“
„Ale nepovídejte. Je vám už bez pěti let třicet a stále jsem vás neviděla se ženou.“
No jasně. Tyhle řeči jsem prostě miloval. Kdo by byl atraktivní pro knihovníka? To je přeci partie. Plat mám tak vysoký, že po zaplacení všech složenek nemám do konce měsíce pomalu co jíst, ale po mě určitě každá vyjede.
Abych se vyhnul dalším nemístným řečem, tak jsem se raději dobrovolně chopil toho, že jsem vzal ráno vrácené knihy a šel je zařadit do regálů. Po shlédnutí hromádky titulů jsem věděl, že to beztak nebude složitá práce. Samá Daniel Steel. Jak jsem říkal. Česká důchodkyně čte jen dva žánry. Romantiku a krimi.
Vrátil jsem knihy do regálů a procházel se knihovnou. Nic nového mě tady potkal nemohlo, ale co. Pohyb je zdravý, a já bych přeci jen měl pár kilo shodit. Sedavé zaměstnání není zrovna to nejzdravější. Nejprve přijdou křečové žíly, pak hemeroidy a nakonec skončím s rakovinou tlustého střeva.
V oddělení beletrie jsem si všiml, že se na zemi pod regálem válí zelená, síťová taška a v ní je nějaký štos papírů. Rozhlédl jsem se po kojích jestli tady někdo není a tašku si jen neodložil, ale knihovna byla prázdná. Došel jsem k tašce a zvědavě si ji prohlížel. Když jsem nastupoval, tak jsem dostal školení o tom, jak zacházet s nalezenými věcmi. V této nejisté době mohl být každý balíček a každá tašky výbušnina, ale tahle taška vypadala neškodně. Zvedl jsem ji a nakoukl do ní respektive, jsem se podíval, co že to je za papíry. Nebyly to žádné smlouvy ani prázdné stránky. Byl to na stroji psaný rukopis. Autor se podepsal jako anonym, ale název to dílko mělo. Červeným fixem bylo na titulní stránce napsáno FANTOM LŽÍ. Napadlo mě, kdo by tady zanechal svůj rukopis, když už si dal tolik práce s jeho napsáním. Kniha mohla mít tak tři sta stran, ne-li více.
Vrátil jsem se na své místo a zeptal se Sajdlové, jestli si tady někdo nezapomněl tuhle tašku. Když jsem ji síťovku i s rukopisem ukázal, tak jen zakroutila hlavou. Baba byla dokonce tak bystrá, že mi řekl, že si nepamatuje, že by sem někdo s takovou taškou kdy přišel. O to více mě nález překvapil.
Více než samotný nález mě překvapila kvalita rukopisu. Opravdu po letech jsem se do něčeho tak začetl, že jsem se od toho nemohl odtrhnout. Hltal jsem stránku za stránkou a když jsem odcházel z knihovny, tak už jsem byl se čtením v půlce.
Domů jsem nešel, ale letěl. Chtěl jsem za každou cenu dočíst rukopis. Byl jsem jím pohlcen. A o čem, že vlastně byl? Byl to thriller o tom, jak se muž, který v životě nic nedokázal jednoho dne setkal s ďáblem a díky jeho pomoci se mu najednou začalo dařit, jen jsem nevěděl, jaký bude jeho osud. Byla to kombinace Fausta a mého života. Ano, mého života….
Přišel jsem do své neútulné garsonky, zul se a šel si sednout na gauč. Nijak jsem nedbal o čistotu prostoru ve kterém žiji, takže jsem musel odnést do kuchyně hromadu papírků a prázdných láhví od levného vína, ve kterém jsem utápěl své deprese. Na uklizený stůl jsem položil rukopis. S kapsy u kabátu, který jsem si stále ještě nesundal jsem si vyndal z balíčku zmačkanou cigaretu a připálil si. Strašný zlozvyk, ale co. Neřesti jsou od toho, aby nám poskytovali radost. Až nyní jsem si sundal kabát a dal jsem se do čtení.
Přesně v jedenáct hodin večer jsem rukopis dočetl. Neměl jsem slov. Bylo to geniální dílo a já věděl, a mohl jsem to s klidným svědomím říci, že jsem nic lepšího nikdy nečetl. Byla to euforie pro mou zastydlou mysl intelektuála. Líbivá melodie slov a vět, která vnesla do mého srdce radost a nadšení, klid a pohodu, která mi tak moc chyběla. Tuhle knihu by měl číst každý. Každý na světě. Přál jsem si, aby ji četl každý a zažil to samé, co jsem nyní zažil já. Věděl jsem, že musím potkat člověka, který tohle dílo napsal. Musím ho potkat. Ne proto, abych mu podal ruku a řekl mu, že mi konečně otevřel oči, ale především proto, abych mu rukopis Týden jsem marně oslovoval každého, kdo přišel do knihovny, jestli si tady náhodou nezapomněl tašku. Nikdo se o ní, ale nepřihlásil. Mé pátrání bylo dokonce tak pečlivé, že jsem si vyjel z databáze všechny návštěvníky, kteří v pondělí knihovnu navštívili a všem jsem napsal, ať se prosím majitel přihlásí. Ticho. Naprosté ticho po pěšině. Jako kdyby autor vůbec neexistoval a kniha mi jen tak spadla do klína. Rozhodl jsem se, že počkám do pátku a pak začnu jednat. Ano, na jednu stranu jsem si přál, aby se autor přihlásil, ale na druhou stranu….Co kdyby se nikdo nenašel? Co když to byla prozřetelnost, která mi knihu přinesla až pod nos? Dostal jsem do rukou dar, který jsem měl využít k tomu, aby se vyhrabal z bahna všedního života, ale na druhou stranu….Bylo fér vydávat něčí dílo za své? Co když se dotyčný autor jednoho dne přihlásí a bude se se mnou soudit?
Tyhle otázky jsem si kladl do pátku. Když jsem v pátek odcházel s práce s vědomím, že se o knihu nikdo nepřihlásil, tak se rozhodl konat. Přepíši rukopis a nabídnu ho nakladateli. Bylo to buď a nebo. Rozhodl jsem se pro to dobrovolně a nikdo mě za to nemůže soudit.
Každý autor mi dá jistě za pravdu, že mnohdy je mnohem horší přepisovat než psát. Když píšete svou knihu z hlavy, tak necháte slova plynout, ale přepisování vás ubíjí. Hledíte do stohu papírů, opisujete tupě věty a těšíte se jen na to, že už to budete mít konečně za sebou. Byl jsem z přepisování tak opruzený a vzteklý, že jsem si musel vzít týden volna. Chtěl jsem to mít totiž, co nejdříve za sebou, leč přesně za týden jsem byl hotov. Díky spotřebě kartonu cigaret, třiceti instantních jídel a osmi láhví Tokaje byla přepsaná kniha na světě. No nemusím vám povídat, jak jsem byl nadšený. Zbývalo jediné. Pojmenovat knihu. Dlouho jsem přemýšlel, jak ji nazvu. Po dlouhém uvažování jsem si byl konečně jist. Hrdě jsem napsal na titulní stranu: Démoni noci. Doufal jsem, že se to chytne. Takto nadepsaný rukopis jsem zaslal prvnímu nakladateli, který na mě na internetu vyjel a už jsem se těšil na to, jaká mi přijde odpověď. Konečně jsem se mohl zase jednou v klidu vyspat.
Víte, to co nastalo bylo dlouhé čekání. Průměrný nakladatel se vám na váš rukopis ozve zhruba tak za dva měsíce. Pokud tedy máte štěstí. Když ne, tak mu můžete psát sebevíce emailů, ale odpovědi se už nikdy nedočkáte.
Pamatuji se, že jsem byl zrovna v práci a vyplňoval dotazník o tom, co se zrovna půjčuje za tituly nejvíce, když mi najednou zazvonil telefon. Za dozoru kolegyní jsem se podíval, kdo mi volá. Neznámé číslo. Většinou nemám ve zvyku zvedat telefony od cizích lidí. Znáte to. Co když je to nějaký blbý teleshopping, ale v tomto případě jsem udělal vyjímku.
„Prosím.“
„To je, pan Max Siebert?“
„Ano, u telefonu.“
„Dobrý den, pane Siebert. Před nedávnem jste mi zaslal rukopis své knihy a budu rád, pokud se dnes sejdeme. Mohl byste čekat v šest hodin v kavárně hotelu Continental?“
Zastavilo se mi srdce. Ono se to opravdu stalo. To na co jsem čekal….
„Samozřejmě, budu tam přesně.“
Bez udání řádného důvodu jsem se v práci omluvil a spěchal na tramvaj. Ignoroval jsem, že se musím tísnit v plném vagónu, a že se sotva mohu pohnout. Byl jsem neskonale vděčný tomu nahoře, že mi možná, jak jsem doufal splnil můj sen.
Majitel nakladatelství byl akurátní čtyřicátník, který mi se svými šedinami a oblekem připomínal Richarda Gera z Pretty women. Seděl u stolu, popíjel presso a když mě uviděl ve dveřích, tak na mě zběsile mával. Jak jen mohl vědět, že jsem to právě já?
„Pane Siebert, už tu na vás čekám. Prosím sedněte si.“
Posadil jsem se naproti němu a číšník mi přinesl nápojový lístek. Objednal jsem si jen vodu a zapálil si cigaretu. Nakladatel jehož jméno jsem si v tu chvíli nemohl vybavit se na mě jen culil a já přesně věděl, co si myslí. Obyčejný chlápek, co žije na hraně bídy poprvé v tomhle luxusním prostředí. Bohužel to byla pravda. Ceny tady byly takové, že bych si objednal sotva polévku.
„Četl jsem vaši knihu.“
„A???“
„Řeknu vám to takhle. Již brzy si budete moci z této restaurace udělat závodku.“
Tupě jsem na něj hleděl a cítil, jak mi rudnou uši. Vůbec jsem se v něm nevyznal.
„Já vám tu knihu vydám. A nejenom to. Udělám z vás hvězdu. S tímhle se dostanete na špici. Jedna cena za druhou, necháme knihu přeložit do desítek jazyků a co nejvíce….Vyděláme spolu nechutné prachy. Tak nechutně moc prachů, že nám bude každý závidět.“
Můj nakladatel se jmenoval Martin Gregor. Muž, který ví co chce, muž, který ze mě udělal nejprodávanějšího autora v zemi. Byl to on, kdo mi ukázal, jak chodit ve světě slavných a byl to on, kdo se zasloužil za to, že vidím svůj obličej ve výloze knihkupectví kamkoliv přijedu.
Během pár týdnů po vydání mého….Ano, mého rukopisu se mi obrátil život naprosto naruby. Začal jsem žít s tantiémů, do knihovny jsem chodil jen tehdy, pokud jsem byl pozván na veřejné čtení a mohl jsem si dělat všechno, co se mi zamanulo. Dokonce i ženám jsem se najednou nezdál odporný a uměl jsem toho využít.
Všechno se mi dařilo, nic mě netrápilo, ale jen do chvíle, než mi za půl roku zavolal Gregor, že mám přijet k němu do kanceláře, protože se mnou musí něco důležitého probrat. A v té chvíli začal můj příběh, který vám nyní budu vyprávět….
Pondělky nenávidím stejně tak, jako většina populace. Už v neděli večer trnu hrůzou, jak ráno v devět otevřu knihovnu a přijde mi tam zástup lásky chtivých důchodkyň, které se těší na nové pokračování svých sladkých romantických slátanin. A jako zákusek mi přijdou odpoledne opruzení studenti a budou se dožadovat knih na školní referáty. Kdo by tohle chtěl dělat celý život? Upřímně? Nikdo, ale na druhou stranu si nedovedu představit, jak bych měl jít k lopatě nebo snad do fabriky.
Jedl jsem k obědu čínskou polévku a smutně při jejím pojídání hleděl na hodiny. Ještě tady budu trčet do sedmi. Šest hodin nudy. A jako bonus tady dnes se mnou byla Sajdlová. Kyselá to baba. Stará škola, která denně lituje toho, že padl komunismus. Dnes měla nějakou dobrou náladu, protože mi dokonce uvařila bez řečí kafe a dokonce mi nabídla kus štrůdlu.
„A kdy už se konečně oženíte, pane Siebert?“
„Za dlouho. Nikam nespěchám.“
„Ale nepovídejte. Je vám už bez pěti let třicet a stále jsem vás neviděla se ženou.“
No jasně. Tyhle řeči jsem prostě miloval. Kdo by byl atraktivní pro knihovníka? To je přeci partie. Plat mám tak vysoký, že po zaplacení všech složenek nemám do konce měsíce pomalu co jíst, ale po mě určitě každá vyjede.
Abych se vyhnul dalším nemístným řečem, tak jsem se raději dobrovolně chopil toho, že jsem vzal ráno vrácené knihy a šel je zařadit do regálů. Po shlédnutí hromádky titulů jsem věděl, že to beztak nebude složitá práce. Samá Daniel Steel. Jak jsem říkal. Česká důchodkyně čte jen dva žánry. Romantiku a krimi.
Vrátil jsem knihy do regálů a procházel se knihovnou. Nic nového mě tady potkal nemohlo, ale co. Pohyb je zdravý, a já bych přeci jen měl pár kilo shodit. Sedavé zaměstnání není zrovna to nejzdravější. Nejprve přijdou křečové žíly, pak hemeroidy a nakonec skončím s rakovinou tlustého střeva.
V oddělení beletrie jsem si všiml, že se na zemi pod regálem válí zelená, síťová taška a v ní je nějaký štos papírů. Rozhlédl jsem se po kojích jestli tady někdo není a tašku si jen neodložil, ale knihovna byla prázdná. Došel jsem k tašce a zvědavě si ji prohlížel. Když jsem nastupoval, tak jsem dostal školení o tom, jak zacházet s nalezenými věcmi. V této nejisté době mohl být každý balíček a každá tašky výbušnina, ale tahle taška vypadala neškodně. Zvedl jsem ji a nakoukl do ní respektive, jsem se podíval, co že to je za papíry. Nebyly to žádné smlouvy ani prázdné stránky. Byl to na stroji psaný rukopis. Autor se podepsal jako anonym, ale název to dílko mělo. Červeným fixem bylo na titulní stránce napsáno FANTOM LŽÍ. Napadlo mě, kdo by tady zanechal svůj rukopis, když už si dal tolik práce s jeho napsáním. Kniha mohla mít tak tři sta stran, ne-li více.
Vrátil jsem se na své místo a zeptal se Sajdlové, jestli si tady někdo nezapomněl tuhle tašku. Když jsem ji síťovku i s rukopisem ukázal, tak jen zakroutila hlavou. Baba byla dokonce tak bystrá, že mi řekl, že si nepamatuje, že by sem někdo s takovou taškou kdy přišel. O to více mě nález překvapil.
Více než samotný nález mě překvapila kvalita rukopisu. Opravdu po letech jsem se do něčeho tak začetl, že jsem se od toho nemohl odtrhnout. Hltal jsem stránku za stránkou a když jsem odcházel z knihovny, tak už jsem byl se čtením v půlce.
Domů jsem nešel, ale letěl. Chtěl jsem za každou cenu dočíst rukopis. Byl jsem jím pohlcen. A o čem, že vlastně byl? Byl to thriller o tom, jak se muž, který v životě nic nedokázal jednoho dne setkal s ďáblem a díky jeho pomoci se mu najednou začalo dařit, jen jsem nevěděl, jaký bude jeho osud. Byla to kombinace Fausta a mého života. Ano, mého života….
Přišel jsem do své neútulné garsonky, zul se a šel si sednout na gauč. Nijak jsem nedbal o čistotu prostoru ve kterém žiji, takže jsem musel odnést do kuchyně hromadu papírků a prázdných láhví od levného vína, ve kterém jsem utápěl své deprese. Na uklizený stůl jsem položil rukopis. S kapsy u kabátu, který jsem si stále ještě nesundal jsem si vyndal z balíčku zmačkanou cigaretu a připálil si. Strašný zlozvyk, ale co. Neřesti jsou od toho, aby nám poskytovali radost. Až nyní jsem si sundal kabát a dal jsem se do čtení.
Přesně v jedenáct hodin večer jsem rukopis dočetl. Neměl jsem slov. Bylo to geniální dílo a já věděl, a mohl jsem to s klidným svědomím říci, že jsem nic lepšího nikdy nečetl. Byla to euforie pro mou zastydlou mysl intelektuála. Líbivá melodie slov a vět, která vnesla do mého srdce radost a nadšení, klid a pohodu, která mi tak moc chyběla. Tuhle knihu by měl číst každý. Každý na světě. Přál jsem si, aby ji četl každý a zažil to samé, co jsem nyní zažil já. Věděl jsem, že musím potkat člověka, který tohle dílo napsal. Musím ho potkat. Ne proto, abych mu podal ruku a řekl mu, že mi konečně otevřel oči, ale především proto, abych mu rukopis Týden jsem marně oslovoval každého, kdo přišel do knihovny, jestli si tady náhodou nezapomněl tašku. Nikdo se o ní, ale nepřihlásil. Mé pátrání bylo dokonce tak pečlivé, že jsem si vyjel z databáze všechny návštěvníky, kteří v pondělí knihovnu navštívili a všem jsem napsal, ať se prosím majitel přihlásí. Ticho. Naprosté ticho po pěšině. Jako kdyby autor vůbec neexistoval a kniha mi jen tak spadla do klína. Rozhodl jsem se, že počkám do pátku a pak začnu jednat. Ano, na jednu stranu jsem si přál, aby se autor přihlásil, ale na druhou stranu….Co kdyby se nikdo nenašel? Co když to byla prozřetelnost, která mi knihu přinesla až pod nos? Dostal jsem do rukou dar, který jsem měl využít k tomu, aby se vyhrabal z bahna všedního života, ale na druhou stranu….Bylo fér vydávat něčí dílo za své? Co když se dotyčný autor jednoho dne přihlásí a bude se se mnou soudit?
Tyhle otázky jsem si kladl do pátku. Když jsem v pátek odcházel s práce s vědomím, že se o knihu nikdo nepřihlásil, tak se rozhodl konat. Přepíši rukopis a nabídnu ho nakladateli. Bylo to buď a nebo. Rozhodl jsem se pro to dobrovolně a nikdo mě za to nemůže soudit.
Každý autor mi dá jistě za pravdu, že mnohdy je mnohem horší přepisovat než psát. Když píšete svou knihu z hlavy, tak necháte slova plynout, ale přepisování vás ubíjí. Hledíte do stohu papírů, opisujete tupě věty a těšíte se jen na to, že už to budete mít konečně za sebou. Byl jsem z přepisování tak opruzený a vzteklý, že jsem si musel vzít týden volna. Chtěl jsem to mít totiž, co nejdříve za sebou, leč přesně za týden jsem byl hotov. Díky spotřebě kartonu cigaret, třiceti instantních jídel a osmi láhví Tokaje byla přepsaná kniha na světě. No nemusím vám povídat, jak jsem byl nadšený. Zbývalo jediné. Pojmenovat knihu. Dlouho jsem přemýšlel, jak ji nazvu. Po dlouhém uvažování jsem si byl konečně jist. Hrdě jsem napsal na titulní stranu: Démoni noci. Doufal jsem, že se to chytne. Takto nadepsaný rukopis jsem zaslal prvnímu nakladateli, který na mě na internetu vyjel a už jsem se těšil na to, jaká mi přijde odpověď. Konečně jsem se mohl zase jednou v klidu vyspat.
Víte, to co nastalo bylo dlouhé čekání. Průměrný nakladatel se vám na váš rukopis ozve zhruba tak za dva měsíce. Pokud tedy máte štěstí. Když ne, tak mu můžete psát sebevíce emailů, ale odpovědi se už nikdy nedočkáte.
Pamatuji se, že jsem byl zrovna v práci a vyplňoval dotazník o tom, co se zrovna půjčuje za tituly nejvíce, když mi najednou zazvonil telefon. Za dozoru kolegyní jsem se podíval, kdo mi volá. Neznámé číslo. Většinou nemám ve zvyku zvedat telefony od cizích lidí. Znáte to. Co když je to nějaký blbý teleshopping, ale v tomto případě jsem udělal vyjímku.
„Prosím.“
„To je, pan Max Siebert?“
„Ano, u telefonu.“
„Dobrý den, pane Siebert. Před nedávnem jste mi zaslal rukopis své knihy a budu rád, pokud se dnes sejdeme. Mohl byste čekat v šest hodin v kavárně hotelu Continental?“
Zastavilo se mi srdce. Ono se to opravdu stalo. To na co jsem čekal….
„Samozřejmě, budu tam přesně.“
Bez udání řádného důvodu jsem se v práci omluvil a spěchal na tramvaj. Ignoroval jsem, že se musím tísnit v plném vagónu, a že se sotva mohu pohnout. Byl jsem neskonale vděčný tomu nahoře, že mi možná, jak jsem doufal splnil můj sen.
Majitel nakladatelství byl akurátní čtyřicátník, který mi se svými šedinami a oblekem připomínal Richarda Gera z Pretty women. Seděl u stolu, popíjel presso a když mě uviděl ve dveřích, tak na mě zběsile mával. Jak jen mohl vědět, že jsem to právě já?
„Pane Siebert, už tu na vás čekám. Prosím sedněte si.“
Posadil jsem se naproti němu a číšník mi přinesl nápojový lístek. Objednal jsem si jen vodu a zapálil si cigaretu. Nakladatel jehož jméno jsem si v tu chvíli nemohl vybavit se na mě jen culil a já přesně věděl, co si myslí. Obyčejný chlápek, co žije na hraně bídy poprvé v tomhle luxusním prostředí. Bohužel to byla pravda. Ceny tady byly takové, že bych si objednal sotva polévku.
„Četl jsem vaši knihu.“
„A???“
„Řeknu vám to takhle. Již brzy si budete moci z této restaurace udělat závodku.“
Tupě jsem na něj hleděl a cítil, jak mi rudnou uši. Vůbec jsem se v něm nevyznal.
„Já vám tu knihu vydám. A nejenom to. Udělám z vás hvězdu. S tímhle se dostanete na špici. Jedna cena za druhou, necháme knihu přeložit do desítek jazyků a co nejvíce….Vyděláme spolu nechutné prachy. Tak nechutně moc prachů, že nám bude každý závidět.“
Můj nakladatel se jmenoval Martin Gregor. Muž, který ví co chce, muž, který ze mě udělal nejprodávanějšího autora v zemi. Byl to on, kdo mi ukázal, jak chodit ve světě slavných a byl to on, kdo se zasloužil za to, že vidím svůj obličej ve výloze knihkupectví kamkoliv přijedu.
Během pár týdnů po vydání mého….Ano, mého rukopisu se mi obrátil život naprosto naruby. Začal jsem žít s tantiémů, do knihovny jsem chodil jen tehdy, pokud jsem byl pozván na veřejné čtení a mohl jsem si dělat všechno, co se mi zamanulo. Dokonce i ženám jsem se najednou nezdál odporný a uměl jsem toho využít.
Všechno se mi dařilo, nic mě netrápilo, ale jen do chvíle, než mi za půl roku zavolal Gregor, že mám přijet k němu do kanceláře, protože se mnou musí něco důležitého probrat. A v té chvíli začal můj příběh, který vám nyní budu vyprávět….
Komentáře
Okomentovat