Démoni noci - kapitola 10.

Nevím, kdo to byl, ale ten muž stál na cestě před mojí chalupou už více než deset minut. Pozoroval jsem ho z okna, schovaný za záclonou. Byl vysoký, pohublý, na sobě měl plátěné šortky a bílé tričko. Mohlo mu být kolem padesátky. Jen tam stál sledoval chalupu. Nevěděl jsem, co tím sleduje. Kdo to vůbec byl? Co když mě viděl? Ne, to je hloupost. Kdyby mě viděl, tak už by za mnou dávno přišel. Muž si zapálil cigaretu, otočil se a šel pryč. Tato podivná příhoda mi nesebrala elán psát. Jediné, co mě rušilo bylo neustálé volání od Ireny. Abych se ho zbavil, tak jsem si raději vypnul telefon a schoval ho do tašky. Gregor mi to řekl jasně. Byl to mocný muž a kdybych si ho poštval proti sobě, tak už bych si ani neškrtl. Abych se rozptýlil, tak jsem zašel do hospody. Procházka mě uvítal, nalil nám panáky a sedl si vedle mě. Dnes nebyl vůbec výřečný. Vypadal dost zamyšleně. „Stalo se vám něco?“ „Stalo. Naše Alice. Ona zmizela.“ Ta slova zněla jako bodnutí nože do břicha. „Jak zmizela?“ „Víte, pane Siebert….Je to zvláštní. Prostě zmizela. Dokonce i její auto.“ „A nemohla někam jet? Třeba za nějakou kamarádkou.“ „To jsem všem také říkal, ale je to hloupost, protože vždycky dávala vědět, když se někam chystala.“ „Tak Alice zmizela. Vlastně mi přišlo divné, když slíbila, že za mnou přijede a neukázala se.“ „Že ano. To jsem také říkal. Byla z vás celá unešená, takže nevím. Muselo se něco stát. Proboha jen doufám, že ji nic nestalo.“ Procházka nám nalil ještě jednoho panáka, a pak šel mýt sklenice. Přišel jsem si jako hajzl. Seděl jsem vedle něho a lhal mu do očí. Kdyby věděl, co jsem spáchal, tak by mě snad bez rozsudku zabil. „A vůbec. Dneska jsem spatřil na cestě nějakého muže, který si prohlížel mojí chalupu. Nevíte, kdo to mohl být?“ „Dneska? Nikoho jsem si nevšiml, ale víte co. Tohle je pohraničí. Pořád sem jezdí nějací lidé, kteří si myslí, že tady seženou za levno chalupu a udělají si z ní víkendový dům.“ „Když myslíte…Ale jako kupec moc nevypadal.“ „Co já vím. Jak říkám. Nikoho jsem neviděl.“ Před půlnocí jsem se vracel překvapivě střízlivý. Procházka dnes nebyl dobrý společník. Překročil vyvrácený plot, který stále ležel tak, jak jsem ho nechal, když jsem se posledně vracel z hospody opilý a šel ke dveřím. Uslyšel jsem vzdáleného sýčka. Jeho houkání….Když jsem byl malý, tak mi babička vždycky říkala, že sýček nosí smrt. Lovil jsem klíče z kapsy, ale všiml jsem si, že jsou dveře pootevřené. Zbystřil jsem. Někdo tady musel být. Vešel jsem na chodbu a pomalu šel podle instinktu ke dveřím do kuchyně. Šel jsem opatrně. Nechtěl jsem o nic zakopnout. Co nejopatrněji, co to jen šlo jsem otevřel. Neviděl jsem vůbec nic. Vkročil jsem do místnosti a začal pátravě hledat rukou na zdi vypínač, abych rozsvítil. Ucítil jsem, jak mě někdo chytil za ruku. Vykřikl jsem, jak jsem leknul. Odtrhnul jsem se a rozsvítil. Na židli seděla Irena. „Chceš mě zabít? Co si do prdele myslíš, že děláš? Bože, ty jsi kráva!“ Irena se jen usmívala a seděla v klidu dál. „Snad se nebojíš, ty hrdino.“ „Co myslíš. A vůbec. Proč jsi sem přijela?“ „Odcházím od Gregora. Už to s ním nemůžu vydržet.“ „Cože? Jak si to vůbec představuješ? Chceš mě zničit?“ „Já tebe? Co si to o sobě vůbec myslíš chlapečku?“ „Co si o sobě myslím? Že mi dal tvůj starej nůž na krk. Buď ty a nebo práce. Jo, holčičko. Všechno ví.“ Irena se přestala usmívat. Tvářila se, že mnou pohrdá. Zvedla se a měla se k odchodu. „Takže….Mezi námi je konec jo?“ Sedl jsem si na židli a zapálil si. Vůbec mě nezajímala. „Samozřejmě. Seber se a vypadni. Nevím, jak jsi se sem dostala a je mi úplně jedno, jak odsud vypadneš. Takže….Čau.“ Irena si vzala ze stolu kabelku a práskla za sebou dveřmi. Myslel jsem, že za ní vyběhnu a něco na ní zařvu, ale rozmyslel jsem si to. Už takhle mě dost rozčílila. Jen by mě zajímalo, jak sem přijela. Auto venku neměla, kolem něj bych prošel. Ale co. Její problém. Gregor si může ulevit, protože jsem se jeho ženušky ani nedotknul. Vzbudilo mě praskání skla v ložnici. Když jsem tam doběhl a rozsvítil, tak jsem uviděl rozbité okno a kámen, který jsem měl u nohou. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, kdo to byl. Otevřel jsem okno a rozhlédl jsem se. Irena nikde nebyla. „Doufám, že máš radost ty stará čarodějnice!“ Třískl jsem oknem a vysklil tím i zbytek skla. No co. Moje to vlastně není. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem už nemohl spát. Sedl jsem si proto k počítači a dal se do psaní.