Démoni noci - kapitola 8.

Několik dní po svém příjezdu jsem strávil jen tak, že jsem byl zavřený ve svém bytě a chlastal. Nedá se tomu říci, že pil. Nebyl v tom žádný akt kultivovaného pití. Bylo prach sprosté. Opíjení do bezvědomí. Pomáhalo mi to usnout. Trápili mě strašné noční můry. Pořád se mi zdálo o Alici a o té tajemné ženě, jejíž jméno jsem ani neznal. Gregor měl svůj rukopis, takže jsem věděl, že mě nějakou dobu nebude otravovat. Telefon jsem měl vypnutý jen kvůli neodbytné Ireně. Pořád se za mnou snažila dolézat, ale ona byla ta poslední koho jsem chtěl vidět. Nikoho jsem nechtěl vidět. Vadil mi i vlastní odraz v zrcadle. Plížil jsem se tmou a prázdnotou svého bytu, pil a chtěl vymazat z hlavy celý svět. Když jsem se konečně dostal z deprese a letargie, tak jsem se umyl, oholil a šel za Gregorem do jeho kanceláře. Nadšeně mě přivítal a hned mě posadil do křesla. „Maxi. To jsem rád, že jsi tady. Nikdo se ti nemohl dovolat. Jsi v pořádku?“ „V naprostém. Neboj.“ „Rád to slyším. Ale k věci. Četl jsem tvůj rukopis.“ „Ano?“ Bez pozvání jsem se obsloužil z jeho cigaretového pouzdra a připálil si. Gregor si sedl za stůl, zalovil v šuplíku a položil na stůl list papíru. „Tohle je tvá nová smlouva. Kniha se líbila i sponzorům. Chtějí knihu vydat, co nejdříve.“ „To se jim ta kniha, tak líbila?“ „Líbila? Jsou z ní nadšení. Ve spirálách času prý bude mít větší úspěch než démoni noci.“ Vyfoukl jsem obláček dýmu a vzal smlouvu ze stolu. Jak jsem si ji pročítal, tak mě překvapila suma, kterou mi za knihu nabízeli. „Tolik? To se zbláznili nebo co?“ „Nezbláznili. Dočti si smlouvu.“ Sklopil jsem zrak a četl dále. Podmínkou smlouvy bylo to, že dodám, co nejdříve třetí rukopis, aby se dokončila trilogie. „Děje se něco, Maxi?“ Gregor si všiml toho, jak se mi klepe ruka, ve které jsem držel smlouvu. „Děje? No to ani. Opravdu si někdo myslí, že jsem schopen napsat v tak krátké době dvě knihy? Copak jsem nějaký robot? To prostě ne. Zaplatí mi, co mají a budeme si kvit.“ Gregor si sundal brýle a promnul si klouby na rukách. „Takhle to nefunguje, Maxi. Ty se vrátíš zpátky do Kořenu a napíšeš mi ještě jednu knihu. Poslední. Tím si budeme kvit a ty se sbalíš i se svým ziskem a zmizíš mi ze života.“ „Jak to myslíš, že ti zmizím ze života? Jsi přeci můj nakladatel.“ „No právě. Jsem tvůj nakladatel a ty mě živíš. To je také důvod, proč tě hned teď nezabiju.“ Z jeho věčně optimistické tváře zmizel úsměv a přešel do zlého šklebu. „Vím o vás všechno. Jo. Ty a Irena. Chrápeš mi s ženou a myslíš si, že je mi to jedno. Ne není. A protože mi to není jedno, tak se zítra sbalíš a pojedeš zpátky do té díry a napíšeš třetí díl. Peníze ti nesmrdí, takže to uděláš. Jestli ne, tak se postarám o to, abys ses vrátil zpátky do té své knihovny, kde shniješ. Je ti to jasné?“ „Naprosto.“ „Takže jsme dohodnuti. Ráno tě budu čekat tady. Pak vyrazíme. Na napsání knihy ti dám dva týdny. Víc ani den. Tobě to bude ale stačit. Věřím ti.“ „Ještě něco?“ „Ne. Vypadni.“ Uhasil jsem cigaretu a odešel. Má cenu k tomu vůbec ještě něco říkat? Nemá. Kořen mě lákal zpátky. Temná síla mě volala na místo činu, kde se mnou chtěla skoncovat.