Démoni noci - kapitola 5.

Když bylo po všem, tak jsem se zvedl a šel si do bundy pro cigaretu. Irena pořád ležela a stále zhluboka dýchala. Jako muž jsem byl spokojen. Nejenom, že jsem si udělal radost sám, ale Irena také vypadala spokojeně. Série orgasmů, které provázel úpěnlivý křik, toho byl důkazem. Záda mě sice pálila od toho, jak mi do nich zarývala své nehty, ale mě to nevadilo. Ba co více. Měl jsem to rád. Ano, nestydím se za to. Jestli vám to přijde nenormální, tak mě suďte. „Spokojená?“ „To bylo…To bylo nádherný.“ „No vidíš. Aspoň budeš odjíždět s pocitem toho, že jsi si z pohraničí přivezla hezký zážitek.“ Kouřil jsem a koukal se z okna. Vypadá to zase na déšť. Podíval jsem se na Irenu a vyfoukl jejím směrem kouř. „Pojede se ti špatně domů. Bude pršet.“ Irena se posadila, sebral mi cigaretu, kterou položila do popelníku a sundala mi kalhoty. „Já odsud, ale nehodlám odjet.“ Začala mi líbat hruď a začalo to celé na novo. Irena odjela až v pátek ráno. Dlouho jsme se líbali, než jsem ji pustil do auta. Vypadala jako malá, spokojená holčička, která nechce odjet z tábora domů za rodiči. Nakonec přeci jen nasedla do auta a odjela. Konečně jsem měl čas na práci. Po obědě jsem konečně dočetl rukopis. Konečně. Nyní jsem měl před sebou tu nejhorší práci. Přepsat rukopis do smyslné formy. Zapnul jsem počítač, na který se doposud jen prášilo a dal se do díla. Knihu jsem nazval….Ve spirálách času. Přišlo mi to dobré. Přeci jen, Alice tam několikrát zmínila něco o cestování časem, takže proč ne. Přepisoval jsem jako divý, opravoval chyby a těšil se z toho, že dílo bude brzy hotové. Byl jsem tak unesený prací, že jsem si ani nevšiml, že je večer. Vůbec mi nepřišlo divné, že už je venku tma a místnost mi osvěcuje jen monitor počítače. Najednou jsem strnul. Kde je Alice? Kdyby přijela, tak bych ji slyšel, ale venku před domem nebyla ani Alice ani její auto. Kdybych na ní měl číslo, tak bych ji aspoň zavolal, ale neměl jsem ho. Co když se ji něco stalo? Mohlo ji do toho také něco vlézt, ale….Proč zrovna ale? Tak prostě nepřijela no. Potřebovalo jsem ji? Nepotřeboval. To co jsem potřeboval jsem měl u sebe, takže asi tak. Rozsvítil jsem světlo, došel jsem se vymočit, užil si trochu středověku, když jsem po sobě spláchl kýblem s vodou, kterou jsem si po odjezdu Ireny přinesl ze studni, a vrátil se k přepisování. Byla třetí hodina ráno a já byl na straně sedmdesát. O třetí hodině ráno prý začíná hodina duchů a nadpřirozených sil, která trvá až do čtyř. Zjeví se mi dnes tady konečně někdo? Opřel jsem se o židli a protáhl si záda. Těšil jsem se, až se konečně zase vyspím ve své pohodlné posteli. Zvedl jsem se a udělal jsem pár dřepů v naději, že mě bolest opustí, ale nezdařilo se to. Na chvíli jsem si tedy lehnul a koukal na krucifix na zdi. Nikdy jsem si ho pořádně neprohlédl. Ježíš smutně hleděl k zemi a visel na kříži. „Stálo ti to za to?“ Ježíš však mlčel. Ještě aby ne. Já jsem měl za sebou tolik špatných skutků, že už jsem mu nepatřil. Patřil jsem peklu. S tímhle pocitem jsem se převalil na bok a usnul. Vzbudilo mě, když mi rozepínala košili. Pořádně jsem neviděl, kdo to je. Byl jsem někde na pomezí snění a bdění. Chtěl jsem něco říci, ale položila mi ruku na ústa, takže jsem ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Volnou mi rozepla košili a naklonila se ke mě. Špičkou jazyka mi olízla ucho a přitom jsem cítil, jak se mi hrudník třou její prsa. Pocítil jsem nával vzrušení. Klečela na mě nahá žena a dělala si se mnou, co jen chtěla. Nijak jsem se nebránil když mi sundal kalhoty a osedlala si mě. Cítil jsem nepopsatelnou rozkoš. Byl jsem jejím otrokem. Mlčela. Nevydala ze sebe ani hlásku. Cítil jsem jen, jak ji celé tělo vibruje v záchvěvu vášně. Hleděl jsem ji do tváře ozářené měsíčním světlem. Byla to ta žena z lesa. V obličeji měnila výrazy, jak se ji zamanulo. Cítil jsem, že se blíží vrchol a ona stále přidávala do tempa. Cítil jsem jak mnou prostupuje příjemná bolest v podbřišku a ona stále přidávala. Zaryla mi nehty do hrudi a já cítil příšernou bolest, jak se do mě zaryla nehty….Když bylo všem, tak měl políbila a zvedla se ze mě. Zhluboka jsem dýchal a spokojeným vyčerpáním jsem usnul. Když jsem se ráno vzbudil, tak jsem myslel, že to byl jen sen. Jeden z těch živých snů, u kterých musíte dlouho přemýšlet, jestli se to stalo nebo ne. Když jsem, ale zjistil, že jsem nahý a na prsou jsem ošklivě poškrábaný, tak jsem pochopil, že se mi to nezdálo…. Od probuzení jsem pracoval na rukopisu. Chtěl jsem ho mít co nejdříve dopsaný, abych mohl odjet. Ne, že by se mi večerní zážitek nelíbil, ale přeci jen už toho na mě bylo až až. Co přijde příště? Znásilní mě starý Procházka? Přepisování mi šlo od ruky a já věděl, že mám práci do zítra hotovou. Nehodlal jsem ze svého tempa polevovat. Takže jsem ignoroval zprávy od Ireny, jak na mě pořád myslí, a že to bylo se mnou krásné a jen psal. Psal jsem upravený text a soustředil se jen na práci. Jelikož mi došlo všechno nakoupené jídlo a cigarety, tak jsem se večer neochotně vydal do hospody. Dnes tu bylo prázdno. Procházka tady byl sám. Vesele mě uvítal, donesl mi tři utopence a pivo a bez přestání si mě prohlížel. „Mluvila o nás naše Alice. Prý ji uděláte slavnou. Je to pravda?“ „Ano, dala mi svůj rukopis a já ji slíbil, že si ho pročtu, ale teď nestíhám. Musím dopsat ten svůj.“ „Ale samozřejmě, mistře. Jen piště. Včera jste měl návštěvu, že?“ „Návštěvu?“ „A ne? Viděl jsem u vás na zahradě auto pana Gregora.“ Polkl jsem sousto a zapil ho pivem. Pak jsem si odkašlal a krájel si další sousto. „Jo jo. Pan Gregor mi přivezl z Prahy nějaké materiály na knihu.“ „A že se nezastavil tady. Když přijel minule, tak se se mnou pěkně ožral.“ Procházka se zasmál a přinesl nám dva panáky. Sedl si vedle mě a pustil televizi. Zrovna tam běžela nějaká reportáž o chystaném muzikálu. „A vy znáte ty slavný lidi, jo?“ „Jak koho. Proč?“ „No já se jen tak ptám. Zatím jsem slavného viděl jen vás, tak by mě zajímalo, jak to tak chodí.“ Dojedl jsem a odstrčil talíř. Vypil jsem vodku a zapálil si cigaretu. „Pane Procházka. Včera jsem se byl projít v lese a někoho jsem tam potkal.“ „Jo? A koho? Tady do lesa nikdo nechodí. Houb teprve budou a borůvky už jsou vybraný.“ Tohle mi jako odpověď stačilo. Nechtěl jsem to dál rozmazávat, takže jsem změnil téma a poručil nám nové panáky. Procházka byl starý pardál, takže přinesl rovnou celou láhev. Ten večer jsme se oba řádně opili a já ani nevěděl, jak jsem přišel domů.