Démoni noci - kapitola 4.

Člověk je kvůli zachování svého pohodlí a existence schopen udělat extrémní činy. Záleží jen na nás, jak se se svými chybami vypořádáme. Naštěstí jsem byl dostatečně cynická a arogantní bestie, která nelitovala toho, že zneužívá důvěru naivní ženy. No co no. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Pročítal jsem stránku za stránku. Alice by se měla vrátit do čtvrté třídy. Tolik chyb jsem viděl naposledy ve školním diktátě. Hlavní, ale bylo, že příběh dával hlavu a patu. Dokonce se zdálo, že až na pár drobných detailů navazuje na mé Démony noci. Stačilo tomu připadat pár stylistických obratů a nikdo nic nepozná. Venku začalo pršet a kapky deště mi bubnovali do oken. Bylo teprve půl osmé večer, ale venku už se začala dělat tma. Zvedl jsem se a rozsvítil světlo. Příšerně mě bolela zády. Ten otoman pamatoval snad ještě Sudety. Došel jsem na zápraží a hleděl na zahradu. Na těch dvou jabloních, co tady rostly už se zelenala jablka. Nevím proč jsem se zaměřil zrovna na jabloně. Byly tu i jiné stromy, ale já si vybral právě jabloně. Byl to nějaký instinkt, protože jsem měl hlad, nebo to bylo jen jakési filozofické okénko? Netuším. Kdybych šel na vysokou školu, tak bych si třeba na tuto otázku dokázal odpovědět. Začala mi být zima a tak jsem se vrátil zpátky dovnitř. Dnes se mi do hospody opravdu nechtělo. Nejsem žádná fajnovka, ale raději budu popíjet svojí skotskou, než abych se zase vylil do bezvědomí u starého Procházky. Zalovil jsem v tašce a vylovil z ní klobásu. Jíst se musí. Sedl jsem si zpátky na otoman a během večeře dál pročítal rukopis. „Vstávej!“ Trhnutím jsem se vzbudil a pozoroval, kdo to na mě volal. Byl jsem sám v prázdném domě. Ten příkaz byl ale tak živý a zřetelný, že jsem opravdu měl pocit, že tady se mnou někdo je. Proběhl jsem celou chalupu, všude nechal svítit světla a zkoumal, odkud by ten hlas mohl jít. Nejsem žádný milovník hororů a na strašidla nevěřím, ale co když jsem se dostal do nějakého….Ne. raději jsem to ani nechtěl vyslovit. Ujistil jsem se, že jsou dveře zamčené, pozavíral všechna okna a sedl jsem si ke kamnům. Měl bych se sebrat, nebo mi to tady vleze na mozek. Celou noc jsem nezabral. Mezi čtením rukopisu jsem se neustále porozhlížel po místnosti, jestli náhodou nespatřím nějaké zjevení. K mé úlevě jsem tady nikoho nepotkal, takže jsem spokojeně nad ránem usnul. Kolem desáté mě vzbudil telefon. Volal mi Gregor, ale chtěl jen vědět, jak mi jde psaní a sdělil mi, že byl na schůzce se sponzory. Chystal udělat z vydání druhého dílu velkou událost. Naprosto pompézní událost. Tak nějak to nazval. Z jeho telefonátu, jsem upadl do deprese. Nevím, jestli to bylo tímhle místem, ale cítil jsem pochybnosti o tom, co vlastně dělám. Celý můj příběh byl založen na lži. Jedna velká bublina, která mohla kdykoliv prasknout. Ale měl jsem na vybranou? Už jsem z toho vlaku nemohl vypadnout. Potřeboval jsem panáka. Abych přišel na jiné myšlenky, tak jsem se šel projít. Trocha čerstvého vzduchu mi jen prospěje. Prošel jsem zahradou a ocitl se na polní cestě. Před sebou jsem měl velkou louku, na které rostly bodláky a za ní byl les. V lese bylo příjemně. Byl tu opojný vzduch provoněný smůlou a jehličím. Tady mi ticho nevadilo. Cítil jsem tu jakousi úlevu. Jako bych všechny problémy nechal venku a vstoupil do jiného světa. Brodil jsem se kapradím, kochal se výhledem a vůbec na nic nemyslel. Sebral jsem ze země klacek a udělal si z něj hůl. Byla to vzpomínka na dětství plné her, kdy jsem každé prázdniny trávil u prarodičů. Líbilo by se jim, kdyby věděli, že je jejich vnuk lhář? Byl jsem rád, že už jsou oba po smrti a nemusí se na to koukat. Ranilo by je to. A rodiče? Ty neřeším. Ty si žijí svým nudným životem a budou v něm žít dále. Odsouzeni k trapnosti a malosti. Sebral jsem šišku a hodil ji do dály. Sledoval jsem její dráhu letu a…. „Baví vás dělat mi tu bordel?“ Z remízku po mé pravé straně vyšla nevábná čtyřicátnice v oranžových reflexních kalhotách a vytahaném tričku. Kráčela ke mně rázně až ji vrzali v mokrém kapradí gumáky na nohách. „Tohle je můj les. Žádný státní, ale můj. Kdo vám sem dovolil jít?“ „Omlouvám se, nevěděl jsem to.“ Žena přišla až ke mně. Vydala ztrhaně. Rozcuchané blond vlasy ji padaly do očí. Příliš ji to nevadilo. „Neznám vám. Kterej vy jste?“ „Jsem Siebert. Max Siebert. Můj nakladatel Gregor mi tady půjčil chalupu.“ „Gregor? Vnuk staré Gregorové? Ta mi sem chodila pomáhat. Byla to dobrá ženská.“ Žena se mi nepředstavila. Došla až ke mně a opřela se o borovici. „Cigaretu máš?“ Sáhl jsem do kapsy a podal ji krabičku. Ochotně si vzal a vyndali si dvě cigarety. Jednu si dala za ucho a druhou si dala do pusy. Jak sebou škubala, když lovila z kapsy sirky, tak jsem si všiml, že nemá podprsenku. Zapálila si cigaretu a vrátila mi krabičku. Podívala se do nebe a vyfoukla kouř. Pozoroval jsem ji jako nějakou magickou bytost z jiného světa. „Jsem tady doma, takže mi tu nedělej nepořádek.“ Usmála se na mě a šla zase pryč. Pozoroval jsem ji dokud zase nezmizela v remízku. Jak tak kráčela a já si ji prohlížel, tak mě napadaly všelijaké myšlenky, co bych s ní nejraději dělal. Vrátil jsem se domů a byl jsem dost překvapen. Na zahradě stálo Gregorovo auto. Proč za mnou proboha přijel? Nevolal mi náhodou, že se zrovna sešel se sponzorem? Došel jsem ke dveřím. Bylo odemčeno. Prošel jsem chodbou a vstoupil do kuchyně. Na otomanu seděla Irena v roztomilém modrém kostýmku a četla rukopis, který mi dala Alice. „Co tady sakra děláš?“ „Co bych tady dělala? Bylo mi v Praze smutno a řekla jsem si, že tobě tady bude taky.“ „Blázníš? Co když nás tady někdo uvidí?“ „Tady? V tomhle zapadákově? Ale prosím tě.“ Sedl jsem si na židli a pozoroval ji. Stále seděla a položila na stůl rukopis. „To jsi psal ty?“ „Co myslíš.“ „Co myslím? No rozhodně si myslím zlato, že Gregorovo korektor si s tvým rukopisem užije dost práce. Tolik chyb jsi nikdy nedělal.“ „A divíš se mi? V téhle díře se nemůžu pořádně ani soustředit na psaní.“ Irena se zvedla a ledabyle mi začala masírovat krk. „Ale no tak. Jsi spisovatel. Musíš něco vydržet.“ „Jo? To řekni svému manželovi. Ten idiot má pocit, že píšu rychlostí blesku.“ Irena mě přestala masírovat a vlepila mi pohlavek, jako bych byl nějaké dítě. Dost mě to zaskočilo, ba co více….Cítil jsem se ponížený a cítil jsem, jak ve mně roste vztek. „Tak já za tebou přijedu, abych ti udělala radost a ty se mnou zacházíš takhle? Musíš mezi nás pořád tahat mého manžela? No jak chceš. Jedu do Prahy. Irena si vzal z otomanu kabelku a měla se k odchodu, ale když šla kolem mě, tak ji hrubě chytil za zápěstí, až vyjekla bolestí. „Auu…To bolí!“ Víc už toho, ale neřekla. Zvedl jsem se ze židle a přimáčkl ji ke zdi přímo pod krucifixem. Cítil jsem, jak ji buší srdce a začal jsem ji líbat na krku. To bylo přesně to, co ji dokázalo nažhavit. Vášnivě jsem ji líbal krk a začal ji rozepínat kostým. Nehodlal jsem na nic čekat ani to protahovat. Nechtěl jsem žádnou romantiku. Chtěl jsem jen sex. Tvrdý a dokonalý sex. Knoflíky mi nešli rozepnout, tak jsem je jednoduše roztrhl. Poval jsem vášní opilou Irenu na otoman a zmocnil se ji se vším gustem. Cítil jsem se zase jako pán. Pán svého života, který ví, co chce.