Démoni noci - kapitola 9.

Nebyl jsem tady jen pár dní, ale přišlo mi to jako věčnost. Celá ta šílená chalupa mi zase padala na hlavu. Gregor aspoň nebyl škrt a nakoupil mi sem ze svého dostatečné množství zásob, takže kdybych chtěl, tak jsem ani nemusel opouštět chalupu. Opět jsem si jako předtím položil počítač na stůl. Bylo to, jako bych svolával všechny múzy k tomu, aby mi přihrály do cesty nějaký rukopis, ale pochyboval jsem o tom, že bych ho nějakou zvláštní náhodou našel stejně tak, jako tenkrát v knihovně. Teď už byla má situace kritická. Možná by bylo dobré se přiznat. No tak co. Ve vězení by mi možná bylo lépe. Nebo se můžu zabít? To je také varianta. Napíši závěť a v klidu a míru se tady oběsím. Ale dokázal bych to? Ne. Mlčení je to jediné, co mi zbývá. Zase jsem pil. Jen jsem ležel, kouřil a pil. Takový život správného vandráka. Oběsit se sice nedovedu, ale upít se k smrti….To by mi mohlo vyjít. V domě byla tma, ale zvenku sem zářilo světlo. Vycházelo někde ze zahrady. Vrávoravě jsem se zvedl a šel se podívat na to, co se tam děje. V ohništi hořel oheň a u něj seděla ona. Tajemná žena. „Vrátil jsi se.“ Posadil jsem se na špalek vedle ní. Hleděla do ohně a oči ji přitom zářily. Vyndal jsem cigarety a podal jí je. Zase jako tenkrát v lese si vyndala dvě. Větvičkou z ohně si připálila a podívala se na mě. „Vrátil jsi se.“ „Ano. Vrátil jsem se.“ „Proč?“ „Musím napsat další knihu.“ „Další?“ Zakroutil jsem hlavou a odplivl si. „Co kniha, to život?“ Nic jsem ji na to neřekl. Nevěděl jsem, co mám vlastně ani říci. „Tenhle kraj pohltí všechno. Všechno. Jednou sem přijedeš a zmizíš. Tady se všechno ztratí.“ „Myslíš?“ „Přišla jsem sem před lety a už jsem tady zmizela. Nikdo neví, kdo jsem, nikdo neví, proč tu jsem. A tak to také bude.“ Dívali jsme se na sebe a oba mlčeli. Neměli jsme si co říci. Nemuseli jsme mluvit. Oba jsem věděli, co si chceme říci. Sdíleli jsme spolu ticho, hřáli se u ohně a přežívali jsme v kraji zatracenců. Ráno mě napadla zvláštní věc. Co kdybych opravdu knihu napsal jednou já? Co když se mi to povede? Zkusit bych to měl. Měl jsem v sobě tolik zlosti, že to ze mě muselo ven. Otevřel jsem počítač a dal se do psaní. Byl jsem překvapený s jakou rychlostí se ze mě valí příval slov. Nevím, co se to se mnou přes noc stalo, ale zažíval jsem velmi příjemné pocity. Příjemné pocity z toho, že konečně píšu. Teď už nejsem jen padělatel. Jsem opravdový spisovatel.