Démoni noci - kapitola 11.

Celou noc jsem pracoval. Fungoval jsem ze setrvačnosti. Na nohách mě držela jen skotská, kterou jsem si lil do kafe. Tohle šílené tempo, ale sklízelo úspěch. Měl jsem napsaných už sedm kapitol. Sedm kapitol mé vlastní knihy. Potlačil jsem zívání. Měl jsem toho už plné zuby. Zvedl jsem se, protáhl se a došel si na záchod. Skoro jsem během močení usnul. Až tak jsem byl unavený. Když jsem vylezl ze záchodu, tak jsem byl nepříjemně překvapen. Na chodbě stál policista. „Dobrý den. Promiňte, že vás ruším, ale jste pan Siebert?“ „Ano….Co potřebujete.“ „Víte, poslal mě sem pan Procházka, prý by jste nám mohl pomoci. Samozřejmě. Půjdeme dál ne?“ Uvařil jsem policistovi kafe. Zdráhal se, ale když jsem mu ho postavil na stůl, tak přestal protestovat. „Tak co po mě potřebujete?“ „Víte, jde jen o takovou maličkost. Znáte slečnu Procházkovou?“ „Myslíte Alici? Ano znám. Je to tak dva týdny, co sem za mnou měla přijet a nepřijela.“ „Jak to myslíte, že nepřijela?“ Popsal jsem mu celou historku o tom, jak mě navštívila, jak jsme jeli do Plané, kde všude jsme byli a dokonce jsem mu namluvil i příběh o tom, jak jsem ji slíbil, že ji pomůžu s její knihou, ale že nakonec nepřijela. No a jelikož jsem na ní neměl žádný kontakt, tak jsem nemohl zjistit, proč nepřijela. Policista vypadal, že příběhu věří. Dokonce se mě zeptal na to, jak mi jde psaní, jak jsem se sem vůbec dostal….Začali jsme diskutovat o všem možném jen ne o Alici. Také mi řekl, že mě z ničeho neobviňuje, protože se za mě zaručil starý Procházka. Než odjel, tak mi oznámil, že kdyby byla potřeba si ještě něco ověřit, tak že ví, kde mě má hledat. Měl jsem z toho divný pocit, ale věděl jsem, že kdyby něco tušil, tak by to na mě hned vytáhnul. Málem jsem mu zamával. Co dodat. Byl jsem z toho všeho už na hlavu. Na plánské služebně policie byl až podezřelý klid. Policisté, kteří zrovna nebyli v terénu, tak seděli líně u svých stolů a čekali, až jim skončí služba. Kapitán Herz seděl ve své pracovně a škrábal se na hrudi. Dnes bylo venku příšerné vedro. Kdyby nemusel být ve službě, tak by určitě seděl v hospodě a lámal do sebe jednu desítku za druhou. Chybělo mu pět let do penze a už se nemohl dočkat, jak stráví důchod rybařením. Za posledních deset let jeho služby, tady neřešil zapeklitější případ. Planá bylo malé město. To, že si tady dal někdo sem tam do čumáku, když byl více napitý, to se tady stávalo běžně, ale zmizení člověka? To byl případ, který tady ještě neměl. Konečně dorazil jeho podřízený strážmistr Jaroš. První, co udělal, než mu vůbec dovolil si sednout bylo to, že mu vynadal za to, že chodí po městě, z rozepnutou košilí a rozvázanou kravatou. Byl to přeci jejich stejnokroj a ten se nesmí znevažovat. Když se konečně upravil dle předpisů, tak si mohl sednout a podat hlášení. „Tak co jste zjistil, Jaroši?“ „Jak řekl pan Procházka. Ten Siebert, tam opravdu je. A to, co nám řekl sedí. Jejich výpovědi se shodují.“ „Takže oba tvrdí to samé?“ „Ano. Měla přijet v onen osudný pátek, odkdy je pohřešovaná, ale nikdy k Siebertovi nedorazila. Procházka také potvrdil, že prý nevěří tomu, že by v tom byl nějak zapletený. Vždyť prý ji sám u něj v hospodě sháněl.“ „No je to divné. Pan spisovatel. Co vůbec píše?“ „Nevím. Říkal mi to, ale zapomněl jsem to. Asi nějaký román.“ „Jaroši. To mi došlo, že tam nepíše pohádky pro děti. Ale proč zrovna tady? Proč nezůstal v Praze?“ „Tak to zase vím já. Poslal ho sem jeho nakladatel. Jistý Gregor. Chalupu zdědil po své babičce a sem tam přijede, ale nikdy tu nic zlého neprovedl a lidé dokonce říkají, že si chce na podzim začít chalupu opravovat, takže to mi také přijde v pořádku. „ Kapitán Herz se opřel do křesla a přemýšlel. Něco mu na tom nesedělo, ale nevěděl co. Fakta, ale mluvila jasně. Nic na Siebrerta neměl, takže nemohl nic podnikat. „Dobrá. Obvoláš ještě jednou všechny služebny v kraji a zjistíš, jestli se ta holka někde neukázala. Když nepořídíš ani tady, tak obvoláš všechny nemocnice, márnice….No vždyť to znáš. Jo a než půjdeš volat, tak mi přinesl z ledničky něco k pití, nebo tady leknu.“ „Rozumím, pane kapitáne.“ Jaroš odešel a zavřel za sebou dveře. O svém šéfe si myslel hodně věcí, ale věděl, že když jde do tuhého, tak je na něj spolehnutí. Zase se mi před domem objevil ten podivný muž. Už tam zase stál, přesně na tom místě, co včera. Dnes, ale zvítězila zvědavost. Vyšel jsem z domu a šel za ním. Ani se nehnul. Jen stál a kouřil. „Hledáte tady někoho? Nebo vám snad mohu nějak pomoci?“ Došel jsem až k němu. V jeho očích nebylo dobro ani zlo. Měl studené, tupé modré oči. Nikdy jsem lidi s modrýma očima neměl rád. „Tak hledáte někoho? Nebo jste snad nějaký úchyl?“ „Vím, co jsi udělal.“ „Vážně? A co jsem udělal?“ „Ty se ještě ptáš? Víš….Není to ani rok, co jeden muž udělal jednu velmi nerozvážnou věc, která mu prošla. A jak to tak vypadá, udělal to znovu.“ Rukopis! Hned mě to napadlo. Sakra! „Jakou nerozvážnou věc?“ „Víte to sám. Nebudeme tady hrát divadlo. Včera vám tady někdo rozbil okno, že? Nemilé. Aby to příště nebyla vaše hlava.“ „Co po mě vlastně chcete?“ „Domluvit se na vypořádání….Té věci. Moc mě to mrzí, ale dá se to napravit.“ Nevěděl jsem, co na to říci. Ten chlap mě držel v šachu, ale jak bylo vidět, tak se chtěl dohodnout. Třeba bude chtít jen peníze. Ale jak se o tom mohl dozvědět? „Dobře. Co teda můžu udělat? Nechci žádné problémy. Hlavně do toho nebudeme tahat nikoho třetího.“ „Nebojte se. O to zájem nemám. Mimochodem. Zjistil jsem si, že si nevedete špatně, takže myslím, že finanční reparace bude stačit.“ „Fajn. Kdy a kolik?“ Muž poprvé projevil emoce. Chladně se na mě usmál. „Já se vám ozvu.“ Pak se sebral a šel po cestě pryč. Vlastně jsem mohl slavit. To, čeho jsem se tolik obával vlastně nebude mít, tak zlé následky. Chlap dostane prachy a vypadne. Ale pořád tady byla ta věc s Alicí. Jak se to jen mohl dozvědět? Tohle mi prostě hlava nebrala.