Démoni noci - kapitola 7.

Už od dětství mívá člověk různá přání. Třeba to, že se chcete probudit a všechno zlé najednou zmizí. Jako by se nic. Předešlého dne nestalo. Všechno byl jen ošklivý sen a z toho jste se vyspali. Bohužel ošklivý sen to nebyl. Všechno to byla pravda. Pochopil jsem to v momentě, kdy jsem šel zatopit v kamnech a v nich jsem spatřil ohořelý zbytek sešitu. Byl jsem vrah. Bez přestání se mi v hlavě motaly myšlenky o tom, co jsem udělal. Proč jsem to udělal? To vážně všechno ta blbá kniha? Došel jsem ke studni a podíval se do ní. Nic. Tělo tam neplavalo. Že by tak rychle kleslo pod hladinu? Nikdy jsem nebyl příliš zdatný ve fyzice, ale z detektivní literatury jsem měl zažité, že tělo se musí zatížit, aby se vůbec ponořilo. Co když ji někdo vylovil? Ne, to byla hloupost. Kdyby se to stalo, tak už bych měl v chalupě celou armádu policistů a už by mě odváželi. Vrátil jsem dovnitř. Začalo totiž zase mrholit. Spiklo se proti mně i počasí. Být dítě, tak si řeknu, že jsem horší prázdniny nezažil. Seděl jsem v kuchyni. Všechny věci jsem měl sbalené a analyzoval jsem fakta. Knihu mám hotovou. To bylo dobré. Autorka knihy je mrtvá. Jsem sice vrah, ale svědek je po smrti. To bylo vlastně taky dobré. A svědek vraždy neexistuje….Počkat. Co ta žena, který mi včera pomáhala? Bude mluvit? Nechal jsem všeho a utíkal jsem do lesa. Musím ji najít a promluvit si s ní. Bloudil jsem lesem a hledal ji. Bylo to jako nesmyslné hledání svatého grálu. Les byl veliký a prázdný. Jak moc jsem se snažil, tak nikde nebyla. Chtěl jsem na ni zakřičet, ale neznal jsem ani její jméno. Bylo to celé k ničemu. Byl jsem mokrý až na kost. Byla mi zima a tak jsem se vrátil zpátky do chalupy. Zbylo mi ještě trochu a tak jsem pořádně zatopil. Na šňůru nad kamny jsem pověsil mokré oblečení. Měl jsem chuť na horký čaj, ale při představě, že piji vodu ze studny, do které jsem včera hodil Alici….Měl jsem tu ještě zbytek skotské. Zapálil jsem si poslední cigaretu, kterou jsem našel, sedl jsem si ke kamnům a hleděl do ohně. Jestli tady budu ještě chvíli, tak se zblázním. Musel jsem usnout u kamen. Vzbudil mě telefon, který zvonil na stole. Rychle jsem pro něj doběhl. Gregor. „Ano? Co se děje?“ „Nazdar Maxi. Tak jak? Už máš knihu dopsanou?“ Chvilka zaváhání. Co jen odpovědět vysmátému Gregorovi. „Ano. Před chvílí jsem ji dopsal.“ Na druhé straně telefonu bylo ticho. To Gregor prolomil až po chvíli mlčení. „Vážně máš napsanou celou knihu?“ „Ano mám. Co by jste čekal? V téhle prdeli světa se nic dělat jiného ani nedá.“ „No….Teda….Maxi dost jsi mě překvapil. Udělal jsi mi velkou radost.“ „To jsem rád. Přijedete pro mě?“ „Samozřejmě. Zítra pro tebe přijedu.“ „Nešlo by to už dnes?“ „Tak to bohužel ne. Dnes mám s Irenou nějaký program. Zítra dopoledne pro tebe přijedu.“ Zlostí jsem zavěsil. Ještě noc v téhle díře? To mi praskne hlava. Protože…. Někdo zabouchal na dveře. Policie! A jsem v hajzlu. Bouchání stále pokračovalo. Opatrně jsem šel ke dveřím. Klepala se mi ruka, když jsem odemykal. Stál tam Procházka. Stále usměvavý, jako vždy. „Dobrý den, pane Siebert. Doufám, že neruším. Myslel jsem si, že budete mít určitě hlad a tak jsem vám přinesl něco k snědku a pití.“ „Děkuji. To jste hodný, ale já bych si do hospody došel.“ „Došel, ale bylo by vám to k ničemu. Manželka mě táhne za sestrou do Černošína. Je to postavené na hlavu. Mám pocit, že jsem za poslední dny viděl více příbuzných, než pohřbu mého otce.“ Chtěl jsem mu zaplatit, ale on mě zastavil. „Vy už jste mi platil tolik, že to máte u mě předplacené do konce měsíce. Přeji vám hezký zbytek dne.“ Uklonil se mi, jako bych byl nějaký kníže a odešel. Zamkl jsem za ním a vrátil se s taškou do kuchyně. Vyndal jsem z ní dvě láhve piva, krabičku cigaret a kastrůlek, který byl zabezpečený gumičkami. V něm byl tlustý plátek sekané s bramborami. Najedl jsem se, vypil pivo a slastně si zakouřil. Na chvíli jsme mysli dovolil vypnout. Veškerý stres zmizel. Asi nějaká forma psychické obrany. Veškerý nahromaděný stres odešel a já mohl zase fungovat normálně. Druhý den před polednem pro mě přijel Gregor. Rychle jsem opustil dům, zamkl za sebou dveře a šel do auta. Gregor se dost divil, když jsem mu řekl, že si kafe dáme někde cestou. Zeptal se mě, proč tak pospíchám. Prý snad jestli jsme mu doma něco nerozbil, ale po mé námitce, že v ruině se nic rozbít nedá jen zmlkl a raději se začal bavit o knize. Vyjížděli jsme z Kořenu a já doufal, že už se sem nikdy v životě nevrátím. Zařekl jsem se, že tady už mě do smrti nikdo neuvidí. Auto vyjelo z lesů a krajiny dešťů, najeli jsme na dálnici, a ujížděli pryč. Jel jsem domů….