Na vlnách sektu a nikotinu

Celou noc jsem pracoval. Fungoval jsem ze setrvačnosti. Na nohách mě držela jen skotská, kterou jsem si lil do kafe. Tohle šílené tempo, ale sklízelo úspěch. Měl jsem napsaných už sedm kapitol. Sedm kapitol mé vlastní knihy. Potlačil jsem zívání. Měl jsem toho už plné zuby. Zvedl jsem se, protáhl se a došel si na záchod. Skoro jsem během močení usnul. Až tak jsem byl unavený. Když jsem vylezl ze záchodu, tak jsem byl nepříjemně překvapen. Na chodbě stál policista. „Dobrý den. Promiňte, že vás ruším, ale jste pan Siebert?“ „Ano….Co potřebujete.“ „Víte, poslal mě sem pan Procházka, prý by jste nám mohl pomoci. Samozřejmě. Půjdeme dál ne?“ Uvařil jsem policistovi kafe. Zdráhal se, ale když jsem mu ho postavil na stůl, tak přestal protestovat. „Tak co po mě potřebujete?“ „Víte, jde jen o takovou maličkost. Znáte slečnu Procházkovou?“ „Myslíte Alici? Ano znám. Je to tak dva týdny, co sem za mnou měla přijet a nepřijela.“ „Jak to myslíte, že nepřijela?“ Popsal jsem mu celou historku o tom, j...

Nevím, kdo to byl, ale ten muž stál na cestě před mojí chalupou už více než deset minut. Pozoroval jsem ho z okna, schovaný za záclonou. Byl vysoký, pohublý, na sobě měl plátěné šortky a bílé tričko. Mohlo mu být kolem padesátky. Jen tam stál sledoval chalupu. Nevěděl jsem, co tím sleduje. Kdo to vůbec byl? Co když mě viděl? Ne, to je hloupost. Kdyby mě viděl, tak už by za mnou dávno přišel. Muž si zapálil cigaretu, otočil se a šel pryč. Tato podivná příhoda mi nesebrala elán psát. Jediné, co mě rušilo bylo neustálé volání od Ireny. Abych se ho zbavil, tak jsem si raději vypnul telefon a schoval ho do tašky. Gregor mi to řekl jasně. Byl to mocný muž a kdybych si ho poštval proti sobě, tak už bych si ani neškrtl. Abych se rozptýlil, tak jsem zašel do hospody. Procházka mě uvítal, nalil nám panáky a sedl si vedle mě. Dnes nebyl vůbec výřečný. Vypadal dost zamyšleně. „Stalo se vám něco?“ „Stalo. Naše Alice. Ona zmizela.“ Ta slova zněla jako bodnutí nože do břicha. „Jak zmizela?“ „Víte,...

Nebyl jsem tady jen pár dní, ale přišlo mi to jako věčnost. Celá ta šílená chalupa mi zase padala na hlavu. Gregor aspoň nebyl škrt a nakoupil mi sem ze svého dostatečné množství zásob, takže kdybych chtěl, tak jsem ani nemusel opouštět chalupu. Opět jsem si jako předtím položil počítač na stůl. Bylo to, jako bych svolával všechny múzy k tomu, aby mi přihrály do cesty nějaký rukopis, ale pochyboval jsem o tom, že bych ho nějakou zvláštní náhodou našel stejně tak, jako tenkrát v knihovně. Teď už byla má situace kritická. Možná by bylo dobré se přiznat. No tak co. Ve vězení by mi možná bylo lépe. Nebo se můžu zabít? To je také varianta. Napíši závěť a v klidu a míru se tady oběsím. Ale dokázal bych to? Ne. Mlčení je to jediné, co mi zbývá. Zase jsem pil. Jen jsem ležel, kouřil a pil. Takový život správného vandráka. Oběsit se sice nedovedu, ale upít se k smrti….To by mi mohlo vyjít. V domě byla tma, ale zvenku sem zářilo světlo. Vycházelo někde ze zahrady. Vrávoravě jsem se zvedl a šel...

Několik dní po svém příjezdu jsem strávil jen tak, že jsem byl zavřený ve svém bytě a chlastal. Nedá se tomu říci, že pil. Nebyl v tom žádný akt kultivovaného pití. Bylo prach sprosté. Opíjení do bezvědomí. Pomáhalo mi to usnout. Trápili mě strašné noční můry. Pořád se mi zdálo o Alici a o té tajemné ženě, jejíž jméno jsem ani neznal. Gregor měl svůj rukopis, takže jsem věděl, že mě nějakou dobu nebude otravovat. Telefon jsem měl vypnutý jen kvůli neodbytné Ireně. Pořád se za mnou snažila dolézat, ale ona byla ta poslední koho jsem chtěl vidět. Nikoho jsem nechtěl vidět. Vadil mi i vlastní odraz v zrcadle. Plížil jsem se tmou a prázdnotou svého bytu, pil a chtěl vymazat z hlavy celý svět. Když jsem se konečně dostal z deprese a letargie, tak jsem se umyl, oholil a šel za Gregorem do jeho kanceláře. Nadšeně mě přivítal a hned mě posadil do křesla. „Maxi. To jsem rád, že jsi tady. Nikdo se ti nemohl dovolat. Jsi v pořádku?“ „V naprostém. Neboj.“ „Rád to slyším. Ale k věci. Četl jsem tvůj...

Už od dětství mívá člověk různá přání. Třeba to, že se chcete probudit a všechno zlé najednou zmizí. Jako by se nic. Předešlého dne nestalo. Všechno byl jen ošklivý sen a z toho jste se vyspali. Bohužel ošklivý sen to nebyl. Všechno to byla pravda. Pochopil jsem to v momentě, kdy jsem šel zatopit v kamnech a v nich jsem spatřil ohořelý zbytek sešitu. Byl jsem vrah. Bez přestání se mi v hlavě motaly myšlenky o tom, co jsem udělal. Proč jsem to udělal? To vážně všechno ta blbá kniha? Došel jsem ke studni a podíval se do ní. Nic. Tělo tam neplavalo. Že by tak rychle kleslo pod hladinu? Nikdy jsem nebyl příliš zdatný ve fyzice, ale z detektivní literatury jsem měl zažité, že tělo se musí zatížit, aby se vůbec ponořilo. Co když ji někdo vylovil? Ne, to byla hloupost. Kdyby se to stalo, tak už bych měl v chalupě celou armádu policistů a už by mě odváželi. Vrátil jsem dovnitř. Začalo totiž zase mrholit. Spiklo se proti mně i počasí. Být dítě, tak si řeknu, že jsem horší prázdniny nezažil. ...

V sobotu večer jsem mohl prohlásit, že mám celou knihu hotovou. Aby se neřeklo, že jsem král plagiátorů, tak se musím pochlubit. Závěrečný odstavec jsem napsal sám. Kniha byla hotová, upravená a můj úkol v pohraničí byl splněn. Chtěl jsem to hned zavolat Gregorovi, ale když jsem jeho číslo hledal v adresáři, tak mi došlo, že to je pěkná blbost. Přijel jsem sem v úterý a v sobotu už mám hotových dvě stě stran? To mi přeci nesežere. Zvláště poté, co jsem mu sveřepě tvrdil, že na ničem během roku nepracuji. Když jsem to ale vzal kolem a kolem….Jak dlouho psal Kerouac svůj román Na cestě? Týden? Jenže on byl génius nadopovaný efedrinem a já jsem obyčejný lhář, který jen opsal něčí práci. Rozhodl jsem se, že tady počkám ještě týden a pak mu zavolám. Dostatečná doba na to napsat knihu. Alespoň jsem si to myslel. Pršelo. Stále pršelo a mě to už lezlo na nervy. Nemohl jsem nikam jít, jen jsem byl doma a nudil se. Kdybych měl alespoň stáhnutý nějaký film, tak by se to snad dalo přežít, ale takh...

Když bylo po všem, tak jsem se zvedl a šel si do bundy pro cigaretu. Irena pořád ležela a stále zhluboka dýchala. Jako muž jsem byl spokojen. Nejenom, že jsem si udělal radost sám, ale Irena také vypadala spokojeně. Série orgasmů, které provázel úpěnlivý křik, toho byl důkazem. Záda mě sice pálila od toho, jak mi do nich zarývala své nehty, ale mě to nevadilo. Ba co více. Měl jsem to rád. Ano, nestydím se za to. Jestli vám to přijde nenormální, tak mě suďte. „Spokojená?“ „To bylo…To bylo nádherný.“ „No vidíš. Aspoň budeš odjíždět s pocitem toho, že jsi si z pohraničí přivezla hezký zážitek.“ Kouřil jsem a koukal se z okna. Vypadá to zase na déšť. Podíval jsem se na Irenu a vyfoukl jejím směrem kouř. „Pojede se ti špatně domů. Bude pršet.“ Irena se posadila, sebral mi cigaretu, kterou položila do popelníku a sundala mi kalhoty. „Já odsud, ale nehodlám odjet.“ Začala mi líbat hruď a začalo to celé na novo. Irena odjela až v pátek ráno. Dlouho jsme se líbali, než jsem ji pustil do auta...

Člověk je kvůli zachování svého pohodlí a existence schopen udělat extrémní činy. Záleží jen na nás, jak se se svými chybami vypořádáme. Naštěstí jsem byl dostatečně cynická a arogantní bestie, která nelitovala toho, že zneužívá důvěru naivní ženy. No co no. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Pročítal jsem stránku za stránku. Alice by se měla vrátit do čtvrté třídy. Tolik chyb jsem viděl naposledy ve školním diktátě. Hlavní, ale bylo, že příběh dával hlavu a patu. Dokonce se zdálo, že až na pár drobných detailů navazuje na mé Démony noci. Stačilo tomu připadat pár stylistických obratů a nikdo nic nepozná. Venku začalo pršet a kapky deště mi bubnovali do oken. Bylo teprve půl osmé večer, ale venku už se začala dělat tma. Zvedl jsem se a rozsvítil světlo. Příšerně mě bolela zády. Ten otoman pamatoval snad ještě Sudety. Došel jsem na zápraží a hleděl na zahradu. Na těch dvou jabloních, co tady rostly už se zelenala jablka. Nevím proč jsem se zaměřil zrovna na jabloně. Byly tu i jiné strom...

Běžel jsem po louce a někdo mě pronásledoval. Nevěděl jsem kdo. Bál jsem se totiž otočit. Sotva jsem popadal dech, ale stále jsem utíkal. Nechtěl jsem, aby mě to či ono dostihlo. Šíleně jsem se bál o svůj život. Nechtěl jsem zemřít. Utíkal jsem stále bez přestání, dokud jsem nezakopl o pařez a nespadl. Celé tělo mi vibrovalo v bolestech. Něco mě udeřilo do zad. Otočil jsem se a….Hleděl jsem sám na sebe. Mé dvojče se nade mně naklonilo a popadlo mě za límec. Pak jsem dostal facku a v tu ránu jsem se s hrůzou probudil. Srdce mi příšerně bušilo a nesnesitelně mě bolela hlava. Byl jsem celý zpocený, ale na druhou stranu jsem byl rád, že to celé byl jen sen. Byl to jen sen. Od té chvíle už jsem nezabral. Seděl jsem za stolem a kouřil jednu za druhou. Tenhle pobyt mi beztak způsobí jen rakovinu. Nic lepšího jsem v tom neviděl. Samozřejmě, že jsem až do poledne nenapsal ani stránku. Udělal jsem alespoň pokrok. Nastavil jsem si číslování stránek. Zvedl jsem se, abych se protáhl, když jsem sp...

Cesta z Prahy nám trvala dobré tři hodiny. Měl jsem toho plné triko. Přišel jsem si jako misionář, který se vydal na dalekou pouť do neznámých krajin plných nebezpečí a samoty. Pohraničí. Všude samý les, kopce….Divní lidé a města a vesnice, která doposud viděl jen na mapách. Konečně jsme přijeli k cíli. Vesnice se jmenovala Kořen a byla deset kilometrů od „velkoměsta" Planá u mariánských lázní. Tak přesně tady budu trpět. Staré ošuntělé chalupy, na návsi rybník….No prostě idylka jako kdybych koukal doma na Chalupáře. Zastavili jsme před starou ošuntělou chalupou na úplném konci vesnice. Dříve žlutá fasády měla nyní vybledlou barvu, tu a tam prosvítala prasklá spára, nevelká zahrada a dřevěný, napůl rozpadlý plot. „Tak jsme v cíli, Maxi.“ Vystoupili jsme z auta a já si vyndal z kufru auta tašku. Gregor otevřel branku, odemkl dveře a vstoupili jsme do chalupy. Všude byla smrdět zatuchlina, povalovalo se tady všelijaké harampádí a z množství pavučin jsem usoudil, že tady už nikdo ...

Pozoroval jsem se v zrcadle na chodbě před Gregorovo kanceláří. Hladce oholená tvář, mírně křivý nos jako pozůstatek dětské rvačky, husté černé vlasy a oči. Mé vyhaslé hnědé oči bez jiskry. Včera jsem to zase přehnal s pitím. Ty večírky bych měl omezit. Už ani nevím, jak se jmenovala ta holka, kterou jsem si odvedl domů. A vůbec….Bylo mezi námi něco nebo jsem byl tak opilý, že jsem sotva usnul? „Pan Gregor už vás očekává, pane Siebert.“ Ladná sekretářka, na kterou jsem si už delší dobu dělal zálusk mě vpustila do kanceláře mého šéfa jako gladiátora do arény. Šel jsem na smrt. Alespoň tak jsem si tedy připadal. Gregor seděl za stolem a kouřil dýmku. V dnešní době mi to už přišlo jako anachronismus, ale on si s ní přišel asi důležitý. Sherlock Holmes dnešní doby. „Rád tě vidím, Maxi. Sedni si.“ Přijal jsem místo v křesle naproti němu. Nabídl mi ze stříbrné krabice na stole cigaretu a ochotně mi připálil. „Víš, proč jsem si tě zavolal ne?“ „Nemám ani ponětí.“ „Dobře, tak já ti t...

Už zase jsem to nezvládl. Už zase jsem to nezvládl….Některá životní rozhodnutí jsou pro nás více než likvidační a poznamenají nás na celý život. To mé rozhodnutí, který mi zničilo život bylo to, že jsem šel studovat knihovnictví. Ano, člověk si řekne, že práce s knihami je krásná a pohodová, ale dovolím si odporovat. Práce v knihovně je podle mě ta nejnudnější, jakou si dovedete představit. Když začínáte, tak si představujete, jak to bude krásné sedět celý den obklopeni knihami a celou pracovní dobu si jen číst osudy vašich oblíbených hrdinů. Jo….Takhle jsem to opravdu měl, ale vydrželo mi to asi jen týden. Archivování, opravování zničených a umatlaných knih, hádání se s lidmi, že musí zaplatit pokutu….Omrzelo mě to. Dnes mohu říci, že po dvou letech na postu knihovníka nenávidím knihy. Už si je ani nekupuji. Nemám totiž potřebu přijít domů a zase se přehrabovat v knihách. Stal jsem se dokonale konzumním člověkem. Stačí mi televize. Pondělky nenávidím stejně tak, jako většina populace...

Prohlížel jsem si jeden snímek za druhým a má nervozita začínala stoupat. Nebyl jsem ani na jedné fotce. Místo mě tam byl jen temný stín. Tohle nevypadá dobře. Tohle vůbec nevypadá dobře. Přejel jsem si jazykem po špičácích abych zkontroloval, jestli mi náhodou nerostou. Nic jsem nezaznamenal. Buď už jsem se proměnil a nebo je to jen má domněnka. Stal se ze mě upír? Ale jak by se to stalo? Doběhl jsem k zrcadlu. Viděl jsem se. Nejsem upír. Přesto jsem si zkontroloval krk jestli na něm nenajdu nějaký kousanec. Žádná známka napadení. Došel jsem k umyvadlu a proudem studené vody jsem si omyl tvář. Tohle byl snad zlý sen. Vrátil jsem se do jídelny. na stole ležel fotoaparát, který jsem si včera koupil na bleším trhu. Je to snad jeho chyba? Nějaká vada nebo kaz? Kdyby tomu tak bylo, tak si vysvětlit, že ostatní lidé na fotkách jsou? Jen já jsem se ztrácel v mlze. Nalil jsem si panáka a poslal ho do sebe. Skotská mi zahřála dutiny a dodala sil. Tohle nebude žádná paranormální aktivita. Třeb...

Jednou za rok to čeká každého. Není to tak významné jako narozeniny nebo Vánoce, ale stejně se počítá s tím, že se najdou blbci, kteří se vám to budou snažit zpříjemnit a nebo tvrdě oplatit. Svátek. Dneska slaví své jubileum. Dvacátý pátý svátek v životě. Nuda, blbost, zbytečnost, ale na druhou stranu….Proč si neužít trochu té pozitivní popularity, kdy vám každý přeje a má vás najednou rád ne? To ráno bylo samo o sobě hektické. Zaspala a nestíhala autobus. V práci měla být za deset minut a to bylo na pouť přes celé město opravdu, ale opravdu málo. Ale co. Smířila se s tím, že přijde pozdě a tak nikde nespěchala. Zašla si do kavárny pro kafe a snídani a rozhodla se, že pojí po cestě na nedaleké lavičce. K její hrůze však byla jediná lavička v širokém okolí obsazená podivně vypadajícím individuem, které leželo obklopené prázdnými láhvemi od levného vína. Když přijmula fakt, že se bude muset najíst za chůze, tak se ji při otevření toustů udělalo zle. Číšnice musela být buď sjetá a nebo...

Moje soužití s Irenou bylo čím dál tím více nesnesitelnější. Z téhle kdysi milé a fajn holky se stala naprosto odpuzující hysterická harpyje, která mi byla schopná udělat scénu kvůli každé maličkosti. Něco jsem jí koupil, hned jsem to dostal sežrat za to, že jsem určitě musel něco provést. Uklidil jsem celý byt a stejně si vždycky našla nějakou drobnost a seřvala mě. Byly chvíle, kdy jsem ji chtěl opravdu zabít, ale na druhou stranu….Je mi věrnou ženou už dlouhých pět let. Aspoň tedy doufám. Normální červnová sobota. Venku je vedro k padnutí, všichni normální lidé se válejí u vody, jen mé poupátko rozhodlo, že se bude doma, protože se očekává návštěva harpyje číslo dvě. Ano, přijede mi tchýně. Kdybych tenkrát nebyl blbý a přihlásil se do toho spolku myslivců, tak bych si obstaral pušku a odstřelil obě dvě. Zvedl jsem se z gauče a došel do kuchyně, kde má drahá polovička přemýšlela nad tím, co bychom měli uvařit. „Už jsi přišla na to, co uvaříme, miláčku?“ Její zlé modré oči se na m...

Ženy. Všichni je chceme, ale každý jinak. Někdo touží po lásce na celý život a jiný…..Chtíč je zlo, ale krásné zlo. Neustále nás nutí hrnout se do nových dobrodružství. Lovení pomyslných skalpů. To je to, oč tu běží. Žena je pro mě jen kus masa, ke které citově nic necítím. Jen mé libido mě neustále nutí lovit. Evidentně mám nadměrné množství testosteronu, které mi brání v duševním rozvoji. Chci jen sex a umím si ho vzít. A vy feministky: Poserte se! Můj život je jedna velká hra. Hra s překvapením na konci. Ano, jsem velmi hravý člověk. Všechny své milenky si ukládám pod jednou a tou samou přezdívkou. Každá je má láska. Proč to dělám? Dovedete si představit tu rozkoš, když se s nějakou domluvíte na schůzce a do poslední chvíle netušíte, která přijde? A co teprve ty drobné radovánky. Třeba koupíte pugét lilií, ale v momentě, kdy vaše LÁSKA vstoupí, tak vám oznámí, jestli náhodou nejste debil, když vám x krát povídala, jak je na ně alergická. Pak vám dojde, že na druhou stranu jiná sle...

Věnováno Gustavovi, k jeho dnešním narozeninám. Magorem se buď narodíte a nebo se k němu vypracujete. V mém případě to bylo tak půl napůl, leč opravdovým magorem jsem se stal až v okamžiku, kdy jsem ho jednoho dne objevil. No abych byl přesný. On objevil mě. Seděli jsme s bandou hipíků na jezírku a najednou se z kopce k lavičkám valila vysoká kopie Ježíše Krista se slovy: „Čau šťávy, kam tečete.“ To bylo poprvé, co jsem tohoto éterického buřiče potkal. Když ze mě vymámil cigaretu a dali jsme se do řeči, tak byl osud zpečetěn a stala se z nás slavná lihová dvojice. Říkali nám všelijak. Maverick a Goose, malej a velkej nebo prostě dva buzeranti. Naše akce a eskapády byly tak slavné, že jednu dobu platilo na místním internátu pravidlo, kdy vychovatelky žákům zakazovali se s námi stýkat. Ano. Zkazili jsme hodně lidí, ale nikdy jsme nezažili nudu a střízlivý den. Přežili jsme to, ale je naší povinností svěřit budoucím generacím, jak to tehdy vlastně bylo. Jak to bylo tehdy, kdy se na Lo...

Stalo se to v době, kdy jsem žil v té tajemné době plné fantazie a her. Dětství. Nerad bych na něj zase vzpomínal. Bylo to období plné bolesti a ztrát. V jednom z těch nevinných dnů, které jsem měl trávit svobodou a hrami se to stalo. Nerad vzpomínám na dětství a na tu tajemnou zahradu. Nikdy jsem se sem nechtěl přestěhovat. Nikdy. Mé zhnusení tímto domem ve mně ještě teď po letech vyvolává strach. Ano. Strach. Čistokrevný strach ze kterého mě mrazí. Co jsem ale měl dělat jiného? Dědictví je dědictví. Stojím u okna a koukám do zahrady. Vůbec se nezměnila. Je plná křovin a záhonků…Růží a tulipánů. Přesně tak, jak to tady bylo, když jsem tady musel trávit své letní prázdniny. Je to jako dnes, když mě má teta kárala za to, když jsem do ni chtěl vstoupit. Z nějakých nejasných důvodů jsem do ní nesměl. Mohl jsem jen na verandu, ale nikdy ne do zahrady. Prý se tam skrývá mnoho věcí, která by měla být zapomenuta. Můj strach tím narůstal. Citlivá dětská duše je náchylná na strašidelné histor...

Probudil jsem se na lesní cestě a vůbec netušil, jak jsem se sem dostal. Promnul jsem si oči a zvedl se na nohy. Brnělo mi celé tělo a příšerně mě bolela hlava. Oklepal jsem ze sebe jehličí a rozhlédl se kolem sebe. Vůbec jsem to tady nepoznával a to do tohoto parku chodím běhat už roky. Musela se mi zamotat hlava a omdlel jsem, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Ještě se mi to nikdy nestalo. Došel jsem na cestu a šel směrem, který jsem považoval za správný. Jak říkám. Vůbec jsem to tady nepoznával. Člověk si jde po práci zaběhat a pak se mu stane tohle. Asi si budu muset dojít někam na nějaké vyšetření, protože tohle není normální. Jsem sice workoholik, ale rozhodně nekolabuji uprostřed sportování. Šel jsem po cestě, užíval si jarního dne a snažil se zorientovat. Bylo to opravdu vážně komické, ale prostě jsem se nedokázal stále zorientovat. Chtěl jsem se podívat na hodinky, ale na ruce jsem je neměl. Musel jsem je někde cestou ztratit. Slunce bylo překvapivě ostré a bodalo mně do ...